Pohádka vodnická


POHÁDKA VODNICKÁ - Karel Čapek
Pohádkový vodník


Jestli si, děti, myslíte, že vodníci nejsou, tak tedy vám říkám, že jsou, a jací! Tak třeba zrovna u nás, co jsme se my jako narodili, bydlel jeden v řece Úpě pod splavem, a jeden byl tuhle v Havlovicích u toho dřevěného mostu, a jeden se zdržoval v Radečském potoku, to byl Němec německá, ani slova česky neuměl; však jednou přišel k mému tatínkovi, aby si dal vytrhnout zub, a za to mu donesl košíček stříbrných a růžových pstruhů pěkně pokladených kopřivami, aby zůstali čerství; a že to byl vodník, bylo vidět z toho, že po něm na židli bylo mokro. A jeden byl u dědečkova mlýna v Hronově, a ten choval pod splavem, pod vodou šestnáct koní; proto inžinýři říkali, že tam na tom místě má řeka Metuje šestnáct koňských sil. Těch šestnáct bílých koní pořád táhlo a táhlo, a proto se mlýn pořád točil; a když jedné noci náš dědeček tiše umřel, šel vodník a vypřáhl potichu všech šestnáct koní, a mlýn se tři dny netočil. Na velkých řekách jsou vodníci, kteří mají ještě víc koní, třeba padesát nebo sto; ale někteří jsou takoví chudáci, že nemají ani dřevěnou kozu.

Takový velkovodník v Praze, na Vltavě, je ovšem náramně bohatý a velký pán; má třeba i motorový člun a v létě si jede k moři. Vždyť v Praze i obyčejný, podřadný podvodník má někdy peněz jako slupek a lítá v automobilu, hú, hú, až bláto stříká. Ale jsou zase takoví nanicovatí malovodníčkové, mají loužičku jako dlaň a v ní jednu žábu, tři komáry a dva brouky potápníky; nebo mají svou živnost na tak mizerné stružce, že si v ní ani myš bříško neurousá; někteří za celý boží rok nechytnou víc než pár papírových lodiček a dětskou plínku, která mamince uplavala při praní. Ba, je to bída. A zase takový rožmberský vodník má třeba dvacet tisíc kaprů, a ještě k tomu líny, ševce, parmy a nějakou tu zubatou štiku. Inu, není žádná rovnost na světě.

Vodníci jsou samotáři, ale tak jednou dvakrát do roka, když je velká voda, se sjedou z celého kraje a konají, jak se tomu říká, okresní konferenci. Z našeho kraje se vždycky scházeli při velké vodě na lukách u Hradce Králové, protože tam je taková pěkná rovina a krásné tůně a zátočiny a slepá ramena vystlaná nejjemnějším bahnem dvojnulkou. To musí být žluté bahno anebo trochu do hněda; když je červené nebo šedé, to už není tak hebounké, zrovna jako mast. Na takovém pěkném mokrém místě se tedy sesednou a povídají si, co je nového: že tamhle v Suchovršicích dělají lidi regulaci, takže se tamní vodník, jako starý Jireček, musí odtamtud vystěhovat; že hrníčky a pentle podražily, to vám je hrůza: aby vodník, když chce někoho chytit, koupil za třicet korun pentlí, a hrníček stojí nejmíň tři koruny, a ještě je to šmízo; nejraději praštit řemeslem a chytit se něčeho jiného. A tu si vodníci vypravují, že jaroměřský vodník Faltys, ten zrzavý, se chytil obchodu a prodává minerální vody, a kulhavý Slepánek se stal instalatérem a dělá vodovody, a jiní si pomohli jinou živností. To se rozumí, děti, že vodník může dělat jen to řemeslo, ve kterém je něco od vody; tak například:

1. může si založit pohřební ústav a pořádat slavné

i jednoduché pohřební prů................................. vody;

2. stát se spekulantem a dělat výnosné pod .................... vody;

3. nebo advokátem a provádět soudní roz ...................... vody;

4. být spisovatelem pro lid a psát poučné ná .................. vody;

5. stát se notářem a provádět majetkové pře .................. vody;

6. jako hudebník skládat klavírní dopro ......................... vody;

7. být obvodním lékařem pro soudní ob ......................... vody;

8. dát se na vojnu jako rotmistra dělat každoroční od .... vody;

9. být majitelem jakéhokoliv velkozá ............................. vodu;

10. nebo konečně člověkem vznešeného pů ................... vodu

a nedělat docela nic jako nějaký vé ................................ voda.

Krom toho může být vodník dobře sportovním závodníkem nebo psát do novin úvodníky.

Jak vidíte, zbývá pro vodníky dost výnosných živností, a proto jich také pořád ubývá; proto se počítají na svých výročních poradách a říkají si smutně: “Zas je nás o pět míň; mládenci, takhle naše povolání pomalu vymře.”

“Inu,” povídá starý Kreuzmann, trutnovský vodník, “už to není, jako to bývalo. Holenku, tomu je hrůza tisíců let; tenkrát byly celé Čechy pod vodou, a člověk, čibržkom vodník, vždyť tehdy ještě lidé nebyli, no jo, to byly jiné časy – krucinál, kde jsem vlastně přestal?”

“Že byly celé Čechy pod vodou,” pomáhal mu skalický vodník Zelinka.

“Aha,” řekl Kreuzmann. “Tedy celé Čechy byly pod vodou, i Žaltman a Červená hůra a Krákorka a všechny ostatní hory; a našinec mohl mokrou nohou, pěkně pod vodou, jít třeba z Brna až do Prahy. Ještě loket nad Sněžkou byla voda. Lidi, to byly časy.”

“To byly,” vzpomínal ratibořický vodník Kulda. “Tenkrát jsme my vodníci ještě nebyli takoví samotáři a poustevníci jako dnes. Tenkrát jsme měli podvodní města vystavěna z vodních cihel, a nábytek byl vyřezán z tvrdé vody, a peřiny byly z měkké dešťové vody, a topilo se teplou vodou; a nebylo ani dno ani žádný břeh ani povrch vody; byla jen voda a my.”

“Ba,” povídal Liška řečený Hejkavec, ten vodník z žabokrcké mokřiny, “a jaká ta voda tehdy byla! Mohls ji krájet jako máslo, a koule z ní dělat, a nitě z ní upříst, a provazy z ní kroutit; byla jako ocel a jako len a jako sklo a jako pápěrka, a hustá jako smetana, a pevná jako dub, a hřála jako kožich. Všecko bylo uděláno z vody. Holenku, taková voda teď už není ani v Americe, kdepak!” A starý Liška si odplivl, až se tam udělala hluboká tůně.

“Bejvala,” řekl Kreuzmann zamyšleně, “bejvala tehdy moc krásná voda, ale byla ještě tentononc, dočista němá.”

“Jak to?” podivil se Zelinka, který nebyl tak stár jako ti druzí.

“Inu, němá byla,” povídal Liška Hejkavec. “Neměla žádný hlas. Neuměla ještě mluvit. Byla tak tichá a němá, jako je teď, když zmrzne. Nebo jako když napadne sněhu a je půlnoc a nic se ani nepohne; a tu je takové ticho, takové tichoučké ticho, že ti je až ouzko, a tu vystrčíš hlavu z vody a posloucháš; a tu se ti sevře srdce tím ukrutným tichem. Takové ticho tehdy bylo, když byla voda ještě němá.”

“A jak to,” ptal se Zelinka, který byl stár jenom sedm tisíc let, “jak to, že už není němá?”

“To přišlo tak,” řekl Liška. “Mně to vypravoval můj pradědeček a říkal, že už je tomu nějakých milión let. Tak tehdy byl živ jeden vodník, jakpak se honem jmenoval? Rákosník, ne Rákosník, Minařík, taky ne, Hampl, taky ne Hampl, Pavlásek, taky ne, hergot, jakže se jmenoval?”

“Arion,” řekl Kreuzmann.

“Arion,” přisvědčil Liška. “Taky jsem to měl na jazyku. Arion se jmenoval. A ten Arion měl vám takový divný dar, takovou schopnost od Pánaboha, inu, takové nadání, víte? On dovedl tak krásně mluvit a zpívat, že jednomu srdce skákalo a zase zaplakalo, když zazpíval. Takový to byl muzikant.”

“Básník,” opravil Kulda.

“Muzikant nebo básník,” řekl Liška, “ale uměl to, holenku. Říkal pradědeček, že všichni brečeli, když se dal do zpěvu. On měl, ten Arion, velikou bolest v srdci. Nikdo neví jakou. Nikdo neví, co se mu stalo zlého. Ale musela to být strašná bolest, že zpíval tak krásně a tak smutně. A jak tak pod vodou zpívala naříkal, třásla se každá krůpějka vody, jako by to slza byla. A v každé krůpějce uvázlo něco z jeho zpěvu, jak se ten zpěv tou vodou prodíral. Každá kapička zachytila kousek jeho hlasu. A proto už není voda němá. A proto zvoní, cinká, ševelí a šeptá, zurčí a bublá, šplouná, šumí, hučí, ropotá, úpí a kvílí, burácí, řve, ječí a hřímá, stená a vzdychá a směje se, hraje jako na stříbrnou harfu, klokotá jako balalajka, zpívá jako varhany, duje jako lesní roh a hovoří jako člověk v radosti nebo v žalu. Od té doby mluví voda všemi jazyky na světě a povídá věci, kterým už ani nikdo nerozumí, jak jsou divné a krásné. A nejmíň jim rozumějí lidé. Ale pokud nepřišel Arion a nenaučil vodu zpívat, byla stejně němá, jako je němé nebe.”

“Ale to nebyl Arion, co přinesl do vody nebe,” řekl starý Kreuzmann. “To bylo až později, za mého tatíka, dej mu Pánbůh věčnou slávu, a udělal to vodník Kvakvakvokoax, a sice z lásky.”

“Jak to bylo?” ptal se vodník Zelinka.

“To bylo tak. Kvakvakvokoax se zamiloval. Kvakvakvokoax viděl princeznu Kuakuakunku a zaplanul k ní láskou, kvak. Kuakuakunka byla krásná. Měla žluté žabí bříško, a žabí nožičky, a papulu žabí od ucha k uchu, a byla celá mokrá a studená; taková krasavice to byla. Takové už ani nejsou.”

“A co dál?” ptal se vodník Zelinka dychtivě.

“Nu, co by bylo? Kuakuakunka byla krásná a pyšná. Nadýmala se jen a říkala kvak. Kvakvakvokoax byl jako blázen. Vezmeš-li si mne za muže, řekl jí, přinesu a dám ti, co budeš chtít. A tu ona řekla: Tedy mi přines modré z nebe, kvak.”

“A co udělal Kvakvakvokoax?” ptal se Zelinka.

“Nu, co měl dělat? Seděl pod vodou a naříkal: Kva kva kva kvá, kva kva kva kvá. A pak si chtěl vzít život. Proto skočil z vody do vzduchu, aby se v něm utopil, kvak. Nikdo před ním ještě do vzduchu neskočil. Kvakvakvokoax byl první.”

“A co udělal ve vzduchu?”

“Nic. Podíval se nahoru, a nad ním bylo modré nebe. Podíval se dolů, a pod ním bylo také modré nebe. Kvakvakvokoax užasl. Tehdy ještě nikdo nevěděl, že se nebe odráží ve vodě. Když Kvakvakvokoax uviděl, že je na vodě modrá obloha, vykřikl podivením kvak a spadl zase do vody. A pak vzal Kuakuakunku na záda a vyskočil s ní do vzduchu. Kuakuakunka uviděla ve vodě modré nebe a v křikla radostí kvakvá. Neboť jí Kvakvakvokoax přinesl modré z nebe.”

“A co bylo dál?”

“Nic. Byli pak spolu šťastně živi a narodilo se jim mnoho jiker. A od té doby vylézají vodníci z vody ven, aby viděli, že nebe je taky tam, kde je jejich domov. Když někdo opustí domov, ať je to kdo chce, a ohlédne se pak zpátky, jako se Kvakvakvokoax podíval do vody, vidí, že tam doma je to pravé nebe. Víš, to pravé modré a krásné nebe. Kvak.”

“A kdo to dokázal?”

“Kvakvakvokoax.”

“A Kuakuakunka.”

“Ať žije Kvakvakvokoax!

“A Kuakuakunka!”

V tu chvíli šel kolem jeden člověk a myslil si: To dnes ty žáby kvákají! I popadl kámen a hodil jej do té mokřiny. Voda vysoko vystříkla, zašplouchalo to a bylo ticho: všichni vodníci skočili do vody, a teprve příštího roku budou zase mít konferenci.


Pohádka o veliké řepě

Pohádka o veliké řepě   
O veliké řepě

Byli jeden dědeček a babička a měli malou vnučku. Hospodařili na svém malém políčku a chovali několik domácích zvířátek. Každý den vnučka Evička pomáhala svým prarodičům krmit husy, slepice a dobroty také nosila pejskovi, který měl před domkem svou misku. Pejsek nebyl lakomý a pokaždé schoval něco na zub pro kočičku. Ta pak odsypala ze svého pár drobtů k myší komůrce na půdě. Nakrmená myška si pak s kočičkou hrála na honěnou třeba celou noc. A tak tu spolu hezky žili.

  Zatímco Evička krmila zvířátka, babička pracovala v kuchyni, děda, ten měl na starost pole. Brzy ráno se svou prací začínal a pozdě večer s ní končil. Sázel, zaléval, plel, okopával a o co víc pracoval, o to víc se rostlinkám dařilo. Vypěstoval řepu takovou, že se na ni chodili dívat ze sousední vsi. Byla obrovská, zabírala půlku pole a stále rostla a zvětšovala se. Nedalo se nic dělat, děda ji musel vykopat. Přece jen to jeho pole zas tak veliké nebylo. Motyka se mu však hned zlomila. Co teď? Jak tu řepu dostat ven?

Zavolal na pomoc babičku. Ta uchopila dědu v pase, ten chytil ze všech sil silné listy a společnými silami táhli, táhli, ale řepu nevytáhli. Babička zavolala Evičku. "Ráda pomohu, však vy se o mne také staráte," přiběhla ochotně Evička. Ač se snažili ze všech sil, řepa nepovolila. Vnučka běžela pro pejska. Pes chytil Evičku, Evička babičku, babička dědečka, dědeček řepu - táhli - táhli, táhli, ale řepu stejně nevytáhli. "Haf, haf, sami nic nezmůžeme. Kočičko, pojď nám na pomoc!" přivolal pejsek kočičku. Ta se postavila do řady, chytila pejska, ten vnučku, ta babičku, ta dědečka, ten řepu - táhli, táhli - už se zdálo, že řepa trochu povoluje - ale nakonec ji nevytáhli.

 "Budeme to muset vzdát. Na takovou velikou řepu nemáme dost sil," vzdychal zklamaně děda. "A co já?," ozval se dole u země pisklavý hlásek. To přišla kočičce na pomoc malá myška. "Ty myško? Jsi taková maličká. Jak bys mohla pomoci?" Nevěřila babička. Děda se jen smál a taky nevěřil. Ale myška už stála v řadě. Chytila se pevně kočičky, kočka pejska, pejsek vnučky, vnučka babičky, babička dědečka, dědeček řepy - táhli, tááhli, táááhli - a najednou rup! - řepa byla venku.  Zůstala po ní v zemi díra, že by se tam vešel povoz i s koňmi...  Jak řepa povolila, svalili se všichni na jednu hromadu, smáli se a smáli. Společnými silami se jim dílo podařilo.

Kdo je hloupější?

Poslal ženu na trh, aby ji prodala...

Božena Němcová - Kdo je hloupější?

Jednomu chalupníku nezůstalo z celého jmění nic více než slepice. Poslal ženu na trh, aby ji prodala.
"A zač?" ptala se žena. 
"No zač, co trh platí."
Žena vzala slepici a šla. U města potkala jednoho sedláka. "Strejčku, kupte slepici!" křičela na něho.
"A zač má být?"
"No, co trh platí."
"Trh platí groš."
"No, tak je za groš."
Sedlák dal ženě groš a ona mu dala slepici. Šla do města, koupila za krejcar pytlíček, za krejcar provázek a jeden krejcar dala do měšce. Potom si ho pověsila na hůl, vzala na rameno a šla domů. Chalupník dělal ukrutný rámus, když mu žena stržený peníz přinesla. Ale pomalu se mu to v hlavě rozleželo a on pravil k ní: "Teď nebudeš bita; půjdu do světa, a nenajdu-li většího blázna, než ty jsi, pak tě teprv zbiju."
Šel tedy do světa. Jednoho dne přijde do města, postaví se před zámek, z jehož oken se paní dívala, začne skákat a ruce i hlavu k nebi zdvihat. Paní se chvilku na něho dívá, ale potom pošle sloužícího, aby se zeptal, co ten člověk dělá.
"No, co dělám, chci do nebe. Já jsem se tam s jedním kamarádem pral a on mě srazil dolů. Teď nemohu najít díru do nebe."
Sloužící běžel zpátky a od slova k slovu paní vše vyřídil.
Paní si hned pro chalupníka poslala.
"Tys byl v nebi?" ptala se ho, když k ní přišel.
"Ovšemže byl, a zase tam půjdu," odpověděl chalupník.
"Neznáš tam mého synáčka?"
"A což bych ho neznal, on tam sedí na peci."
"I bože, na peci? Nebyl bys tak dobrý, abys mu vzal s sebou tu těch tři sta zlatých a na šest tenkých košil a řekl mu, že tam brzy přijdu, ať si nestýská a žádnou nouzi netrpí?"
"Milerád to všecko vyřídím, jen mi to dejte."
Paní mu dala peníze i plátno, a on šel do nebe. Za městem si sedl u plotu, zastrčil peníze i plátno do nohavic. Sotva sedlák odešel, přijel domů pán zámku; paní mu hned vypravovala, co poslala synáčkovi.
"Ó ty nepředložená ženo! Kdo to jakživ slyšel, aby spadl někdo z nebe, a kdyby spadl, aby se tam zase dostal! Chytrá šelma tě ošidila."
Paní povídala, jak ten člověl vypadal, a pán sednuv na koně, uháněl za ním.
Chalupník seděl ještě na tom samém místě; když viděl pána přijíždět, přikryl suchou hroudu svým ukrutánským kloboukem.
"Prosím vás, tatíku, neviděl jste jít kolem nějakého člověka s uzlíkem?" tázal se pán.
"Ba viděl, utíkal tamhle k lesu, co mohl. Byl to zahraničák; to jsou šelmy. Copak udělal, milostpane?"
Milostpán se mu se vším svěřil.
Kdo je hloupější?
"I toť je proklatá šelma, takovou paní ošálit! Ale vy jste celý uhnaný. Hleďte, já bych se sám za ním pustil, jen kdyby mně někdo tady poseděl. Mám tu vzácného ptáka pod kloboukem, nesu ho jednomu pánu darem do města, a bojím se, aby mi neulít."
"Inu, já tu zůstanu chvíli sedět. Když toho zloděje znáte, bude vám snáze jej chytit," řekl pán, slezl z koně a podal ho chalupníkovi.
"Ale o to vás prosím, milostpane, abyste pod klobouk nesahal, pták by mohl vylítnout, a já bych se naplatil."
Pán sedl ke klobouku a milý chalupník se vyšvihl na koníka a jel s dary domů. Chvíli seděl milostpán a čekal, ale když čas ucházel a člověk se ještě nevracel, tu se mu to znechutilo. Myslil si, že vezme toho ptáka s kloboukem domů a chalupník že si může potom pro to do zámku přijít. I pozdvihne klobouk, strčí pod něj ruku - a lap! vytáhne suchou hroudu.
Proklínaje šibala věčně věkův, přijde domů a nabere notného posměchu. Chalupník ale, když se k vesnici přibližoval, zdaleka už na ženu křičel: "Nic se neboj, ženo! Již tě nezbiju. Našel jsem ještě hloupější lidi, než jsi ty."

O koblížkovi

Žili byli dědeček a babička. Měli chaloupku se zahrádkou v malé vísce mezi lesy a loukami.

O koblížkovi
 Jednou poprosil dědeček: "Usmaž mi, babičko koblížek!"
"Moc ráda, ale není z čeho! Mouka nám už dočista došla!"
Dědeček se zamyslel a pak radil: "Babičko, zameť na sýpce a vymeť zbytky z truhly, však se jí troška nasbírá!
Babička nametla a naškrabala dvě hrsti mouky a zamísila těsto smetanou, z těsta koblih, ten usmažila na másle a položila na okno vystydnout.
Koblížek pomalu vychládal, ale brzy ho to přestalo bavit, jen tak ležet. Skutálel se z okna na zápraží, ze zápraží na zahradu, ze zahrady na cestu vedoucí kolem chaloupky. A jak se tak kutálí a kutálí, potká zajíce a ten povídá: "Koblížku, koblížku, já tě sním!"
Koblížek se tuze vylekal a prosil: "Ne, nejez mne zajíčku, zazpívám ti písničku." A než stačil zajíc odpovědět, spustil:

"Já koblížek, koblížek,
po sýpce metený,
po truhlách škrabaný,
smetanou mísený,
na másle smažený,
na okénku chlazený.
Já dědečkovi utekl,
já babičce utekl:
a tobě, zajíčku, také uteču."

A co nejrychleji se cestou kutálel dál, jen pryč od zajíce! Cesta vedla k lesu, kde přecházela v lesní pěšinu plnou kořenů stromů. Koblížka hrbolatá pěšinka vyhazovala do výšky a ten výskal radostí nad takovou zábavou. To by si u babičky s dědečkem neužil!
Tu najednou proti němu šedivý vlk: "Koblížku, koblížku, já tě sním!"
"Ne, vlku, nejez mne, zazpívám ti písničku." A zpíval:

Já koblížek, koblížek,
po sýpce metený,
po truhlách škrabaný,
smetanou mísený,
na másle smažený,
na okénku chlazený.
Já dědečkovi utekl,
já babičce utekl,
já od zajíčka utekl:
a tobě, vlku, také uteču."

A rychle se odkutálel, sotva ho vlk zahlédl. A kutálí se lesem dál a proti němu medvěd. "Koblížku, koblížku, já tě sním!"
"Ne, nejez mne medvídku, raději poslouchej mou písničku!" křikl koblížek.

"Já koblížek, koblížek,
po sýpce metený,
po truhlách škrabaný,
smetanou mísený,
na másle smažený,
na okénku chlazený.
Já dědečkovi utekl,
já babičce utekl,
já od zajíčka utekl,
já od vlka utekl,
a tobě, medvěde,
taky uteču."

A kutálel se dál ještě rychleji. Medvěd ho sotva koutkem oka zahlédl. Tu jde proti němu liška. "Koblížku, jé koblížku, jak jsi pěkňoučký, voňavoučký!" To se koblížkovi líbilo a začal zase zpívat svou písničku. Liška poslouchá, poslouchá a pomaloučku, polehoučku se přikrádá ke koblížkovi blíž a blíž.

"Já koblížek, koblížek,
po sýpce metený,
po truhlách škrabaný,
smetanou mísený,
na másle smažený,
na okénku chlazený.
Já dědečkovi utekl,
já babičce utekl,
já od zajíčka utekl,
já od vlka utekl,
já od medvěda utekl:
a tobě, liško, také uteču!"

"To je ale krásná písnička, koblížku," povídá liška, "jen škoda, že tak špatně slyším. Už jsem stará. Víš co, sedni si mi na nos a zazpívej mi tu píseň ještě jednou!"
Koblížek měl radost, že se lišce písnička líbí, vyskočil lišce na nos a zazpíval:

"Já koblížek, koblížek....."

A liška ham! A snědla ho.

Sůl nad zlato

Král a tři dcery
Byl jeden král a měl tři dcery, které choval jako oko v hlavě. Když mu počínala hlava sněhem zapadati a údy mu již nevládly, jako vládaly, přicházelo mu často na mysl, která z dcer by po jeho smrti měla býti královnou.

Dělalo mu to nemalé starosti, neboť měl všechny tři rád. Konečně mu přišlo na rozum, aby tu ustanovil za královnu, která ho nejvíc miluje. I zavolal hned dcery k sobě a takto jim pravil: "Dívky moje. Vidíte, jsem stár a nevím, zda dlouho ještě budu s vámi. Chci tedy ustanovit, která z vás po mé smrti bude královnou. Ale dříve bych rád zvěděl, dítky moje, jak mne která milujete. Nuž, dcero nejstarší, pověz ty nejprv, jak miluješ svého otce?" ptal se král, obrátiv se k dceři nejstarší.

   "Ach, otče můj, milejší jste mi nad zlato", odpověděla dcera nejstarší a pěkně otci políbila ruku.   "No dobře, a ty, dcero prostřední, jak ty miluješ svého otce?" obrátil se k dceři prostřední.   "Ach, otče můj sladký, já vás miluji jako svůj vínek zelený!" ujišťovala prostřední a kolem otce se uvíjela.

  "No dobře; a ty, dcero nejmladší, jak ty mne miluješ ?" ptal se král nejmladší, již volali Maruška.   "Já, tatíčku, vás miluji jako sůl!" odpověděla Maruška a sladce na otce pohlédla.   "Eh, ty ničemná, ty otce víc nemiluješ než jako sůl?" rozkřikly se starší sestry.   "Jako sůl!" přisvědčila Maruška zcela opravdově a ještě mileji pohlédla na otce. - Ale král se na dceru náramně rozhněval, že ho má jen tak ráda jako sůl, takovou praobyčejnou, sprostou věc, kterou každý má a může míti, které si nikdo ani nevšímá. "Jdi, jdi mi s očí, když si mne víc nevážíš než soli", rozkřikl se král na Marušku, dodávaje: "Až nastanou takové časy, že bude lidem sůl vzácnější nad zlato a drahé kamení, potom se ohlas a budeš královnou!"

 Mysliltě král, že se tak nestane nikdy. - Maruška, zvyklá jsouc otce poslouchati, odešla na ta slova ze zámku, oči majíc plné slz a srdce plné žalu. - Líto jí bylo, že ji otec vyhnal nepoznávaje, že ho miluje neméně než sestry. - Nevědouc, kam se obrátiti, dala se po větru přes hory, doly, až přišla do hlubokého lesa. - Tu náhle se jí postaví do cesty stará babička. - Kde se vzala, tu se vzala. - Maruška ji pěkně krásně pozdravila, babička jí poděkovala, a vidouc ji uplakánu, ptala se, proč pláče. "Eh, stařenko, nač vám to budu rozprávět, když vy mně nemůžete pomoci", odpověděla Maruška.   "No, jen ty mně to pověz, panno, snad ti budu věděti nějakou poradu. - Kde jsou šedý, tam bývají i vědy", pravila jí babička.

Král ve filmu
 Maruška tedy babičce všecko pověděla a na konec dodala plačíc, že nechce býti královnou, ale že si jen to přeje, aby se otec přesvědčil, že ho má ráda zrovna dost. Babička Marušce věřila, vědělať již napřed, co jí bude Maruška povídati, neboť to byla Moudrá žena, "věštice".   I vzala Marušku za ruku a ptala se jí, jestli by neměla vůle jíti k ní do služby.   Maruška řekla hned, že půjde, ana neměla kde hlavu skrýti. Moudrá žena si ji dovedla do své lesní chýše a tam jí nejprve dala jísti i píti. Marušce to bylo vhod, neboť byla už hladná i žíznivá. Když se najedla, napila, zeptala se jí babička: "Umíš-li ovce pást? Umíš-li je podojiti? Umíš-li příst a plátno tkát?" - "Neumím", řekla Maruška, "ale kdybyste mi vyložila, jak se to dělá, věru bych to dobře udělala".   "No, tomu já tě všemu naučím, jen buď poslušná, co ti budu kázat. - Až najde doba dobu - dobře se ti to zhodne." - Tak řekla Marušce Moudrá žena; Maruška slíbila, že ji bude poslouchati, a hned se také hnala do práce, neboť byla dívka pracovitá a pokorná.   Mezitím co Maruška sloužila u věštice, žily starší sestry její v samých zábavách. Ustavičně otce laskaly a kolem něho se uvíjely, žádajíce na něm každého dne jiných a jiných věcí. Nejstarší se jen po celé dni oblékala do drahých rouch a zdobila se zlatem, prostřední pak si jen libovala v zábavách, tanci; hostina stíhala hostinu a dcery z radosti do radosti.

Otec záhy pozoroval, že je nejstarší dceři milejší zlato než otec, a když mu prostřední zjevila, že by se ráda vdala za muže, tuť viděl, že si také vínku zeleného mnoho neváží. Tu mu často na mysl přicházela Maruška, i připomínal si, kterak ho ona vždy milovala, on se starala, a jak by ji byl nejraději viděl královnou. - Rád by byl v takových chvílích pro ni poslal, kdyby o ní byl věděl, ale nebylo o ní pohádky. - Ale když mu zase připadlo, že ho měla ráda jen jako sůl, tu se vždy zase proti ní popudil. - Jednoho dne měla býti opět veliká hostina; i přiběhl kuchař ke králi všecek polekán. "Pane králi, veliká nehoda se nám stala", bědoval, "všecka sůl se rozpustila. Čím budu solit ?"   "Nu, což nemůžete poslat pro jinou ?" král na to.

 "Ach, pane, vždyť to dlouho, než se vozy vrátí z jiné země. Čím budu dotud solit ?"   "Nuž, sol něčím jinším", pravil král.   "Nu, pane králi, a co tak solí jako sůl?" ptal se opět kuchař. Ale král nevěděl, co říci, na to si nikdy ani nepomyslil, že by bez soli bylo člověku těžko vyžit. Rozhněval se král a vyhnal kuchaře rozkázav mu, aby vařil bez soli. Kuchař si myslil, jak to pán chce, tak to udělám, a vařil jídla neslaná. Byla to divná hostina neslaná. - Hostem pranic nechutnalo, ačkoliv byla jídla jinak úhledně a dobře připravena. Král se velice mrzel.

I rozposlali posly na vše strany pro sůl, ale všickni se vrátili s prázdnou vyřizujíce králi, že všechny zásoby soli se spotřebovaly, že je všude nedostatek soli, a kdo ji má, že nedá, kdyby špetku platil zlatem. Poslali vozy pro sůl do jiné země; než by se vrátili, poručil král kuchaři, aby vařil taková jídla, kde by soli nebylo třeba. Kuchař si myslil, jak to pán chce, tak to udělám, a vařil jídla sladká a taková, v nichž nebylo soli třeba. Ale ani takové hostiny hostem nechutnaly a vidouce, že to jinaké nebude, jeden za druhým se od krále poroučeli. Dcery se nad tím náramně trápily, ale co bylo plátno, král si nemohl hostí zváti, anť jim nemohl ani chleba se solí podati, když k němu vešli. Den co den se přinášela na stůl jídla bez soli a již odpadala lidem všecka chuť na jídla a každý bažil jen po soli. - Také dobytek trpěl a krávy i ovce málo dojily, protože nedostávaly soli. Byl to trest na všecky. - Lidé chodili jako zvadlí a upadali v chorobu. - Sám král a jeho dcery onemocněli.
Byl jednou jeden

Tak drahá byla sůl, že by za špetku byli lidé platili tím nejvzácnějším.   Tu poznával král, jaký vzácný dar boží je sůl, kterou za nic neměl, a padlo mu těžce na svědomí, že Marušce ublížil.   Mezitím vedlo se Marušce v lesní chaloupce dobře; nevěděla nic o tom, jak se otci a sestrám vede, ale Moudrá žena to dobře všecko věděla. Jednoho dne pravila k Marušce: "Dívko moje, pravila jsem ti, doba dobu najde, co celý svět přejde: doba tvoje došla, čas, aby ses vrátila domů". - "Ach, staruško moje drahá, jak já půjdu domů, když mne otec nechce ?" pravila Maruška a pustila se do pláče.   Tu jí věštice vypravovala všecko, co se doma děje, a poněvadž se stala sůl dražší než zlato a drahé kamení, že se Maruška smí k otci hlasití. Nerada opouštěla Maruška Moudrou ženu, která ji milovala a mnohému naučila, ale po otci již také tesknila.

 "Dobře jsi mi sloužila, Maruško", pravila jí na konec babička, "chci se ti odměnit dobrým. Nuže rci, co si žádáš ?"   "Dobře jste mi radila a dobře jste mě chovala, stařenko. Nic si nežádám, než hrst soli, co bych otci donesla výsluhou".   "A jinšího si nic nežádáš? Já ti mohu všecko vykonat", ptala se ještě jednou Moudrá žena. - "Nežádám nic víc, než tu sůl", odpověděla Maruška.

 "Nuž, když si tak vážíš soli, nechť ti nikdy nechybí. Tuhle máš proutek: jak nejprv bude vítr váti od východu, jdi po větru, jdi přes tři doliny, přes tři vrchy - potom staň a švihni tím proutkem o zem. Kde švihneš, tam se zem otevře a ty jdi dovnitř. Co tam najdeš, to měj za své věno". - Maruška vzala proutek, schovala si jej a babičce pěkně poděkovala. Mimo to jí dala babička plnou mošinku soli a Maruška se připravila na cestu.   Plačíc loučila se od lesní chaloupky a dobré babičky, která ji doprovázela přes les; i těšila se Maruška tím, že si pro babičku přijde a odvede si ji do zámku. Babička se tomu jen usmála. "Zůstaň dobrá a statečná, dívko moje, a dobře ti bude na věky", řekla Moudrá žena, když vyvedla Marušku na kraj lesa. Maruška jí chtěla děkovati, ale už jí nebylo. - Divila se tomu Maruška a bylo jí toho líto, ale touha po otci jí nedala dlouho meškati; hbitě pospíchala k domovu. - Že měla na sobě prosté šaty a hlavu v pleně zavinutou, nikdo ji v zámku nepoznal a nechtěli ji ke králi pustiti, pravíce, že je chorý.

 "Ach, jen mě pusťte", domlouvala se Maruška, "nesu já panu králi takový dar, co je vzácnější nad stříbro, nad zlato, a že se po něm jistě uzdraví". Řekli to králi a on rozkázal, aby ji k němu pustili. - Když k němu přišla, žádala, aby jí dali chleba. - Král poručil, aby přinesli chléb, "ale soli nemáme", dodal.   "Vždyť já mám sůl", řekla Maruška, a odkrojivši si krajíc chleba, sáhla do mošinky, posolila jej a podala králi i s mošinkou.   "Sůl!" zaradoval se král, "aj, ženičko, to je vzácný dar - jak se ti odměním? Žádej, co jen chceš, všecko dostaneš".

 "Nic nežádám, tatíčku, jen mě mějte rád jako tu sůl!" odpověděla Maruška přirozeným hlasem a hlavu si odkryla. Tu král vida Marušku div neomdlel; prosil dceru za odpuštění, ale ta ho jen laskala, nevzpomínajíc zlého.

 Rozneslo se hned po zámku i městě, že přišla nejmladší dcera králova a že přinesla sůl; tu se každý zaradoval. - Starší sestry se netěšily tak nad sestrou jako nad solí, byly si vědomy, že jí činily zle. - Ale ona ničehož jim nevzpomínala a měla radost, že pomohla otci i druhým. Každému, kdo jen přišel, dala trochu soli, a když otec, boje se o sůl, ji napomínal, aby všecku sůl nerozdala, vždy odpověděla. "Dost jí tu ještě, tatíčku." - A vskutku, tolik soli se ubíralo z mošinky, a co se i vybralo, z mošny neubývalo.

S krále všecka churavost jako by spadla a takovou měl radost nad svojí dcerou, že dal hned svolat starší hlavy a Marušku ustanovil za královnu, což také i veškeren lid schvaloval. Tu když Marušku pod širým nebem vyhlásili za královnu, cítila, že jí na tvář zavál teplý vítr. - Dul od poledne. Vzpomněla Maruška, co jí babička povídala, a svěřivši to otci vzala proutek a hned se vydala na cestu. Šla po větru, jak měla kázáno, a když přešla tři doliny, tři vrchy, stanula a proutkem šlehla o zem. - Jak šlehla, země se rozstoupila a Maruška vešla přímo do země.   I přišla tu náhle do ohromné síně, která byla jako z ledu, i podlaha byla taková, ale byly tam chodby a z těch přibíhali maličcí mužíčkové s hořícími loučemi a Marušku vítali: "Vítej nám, vítej, královno, už tě čekáme! Naše paní nám rozkázala, abychom tě tu povodili a všecko ukázali, nebo že je to všecko tvoje!" Tak okolo ní štěbetali, poskakovali, pochodněmi míhali, po stěnách vzhůru dolů lezli jako mušky, a skvěly se všude v záři světel leskly jak drahé kamení.

Z filmové pohádky Byl jednou jeden král....
Maruška byla všecka udivena a jako oslepena tou krásou. Mužíčci ji vodili v chodbách, kde visely od stropu ledové střechýle, blyštící se jako stříbro, do zahrady ji dovedli, kde byly červené ledové růže a přepodivné květiny. Mužíčci takovou růži utrhli a dali královně; ona k ní voněla, ale růže nevoněla. "Ale cožpak je to?" zeptala se královna, "vždyť jsem ještě nikdy takové krásy neviděla". - "To všecko je sůl", odpověděli mužíčkové. - "Ale opravdu? Tu že roste sůl?" divila se královna a myslila si, že by bylo škoda z toho bráti. Ale mužíčkové uhodli, co si myslí, a pravili, aby se o to netrápila a soli brala, co jí třeba, že kdyby vždy brala, přece se nedobere.

 Maruška mužíčkům pěkně krásně poděkovala a pak vyšla ze země ven, ale země zůstala za ní otevřena. Když se vrátila domů a otci ukázala růži i o všem mu povídala, co viděla a slyšela, tu viděl otec, že ji babička obdarovala bohatším věnem, než by jí on kdy mohl dáti. Maruška na babičku nezapomněla a jak si již byla umínila, dala hned zapřáhnouti do pěkného kočáru a i s otcem si jela pro babičku, aby si ji vzala s sebou do zámku za to její veliké dobrodiní. Ale jakkoli Maruška dobře cestu k chýši znala, nemohli chýše nalézti; kříž křížem les prochodili, jako makové zrnko chýši hledali, ale o chýši nebylo ani znaku, o babičce ani hlásku. - Tu teprv viděla Maruška, co to bylo za babičku.

Sůl v mošince se dobrala, ale Maruška věděla, kde roste, a mnoho-li jí brali, nikdy se nedobrali. - Starší sestry Marušce toho štěstí nepřály, ale nebylo jim to nic platno; kdyby se byly zlostí rozsypaly, otec svoji Marušku nosil na rukou a každý ji miloval a jí děkoval. Ale ona zůstala vždy tak skromná a hodná, jak bývala, a do smrti na babičku nezapomněla.


Sedlák milostpánem

Král se prý velmi podivil
Božena Němcová - Sedlák milostpánem

  Jeden sedlák, byl mohovitý, měl hezkou ženu, ale všecko mu pánbůh vzal. Na poli mu potlouklo, dobytek mu pošel, statek mu shořel, žena mu umřela, zůstala mu bída a nouze, bílá hlava a černé vousy.
Šel tedy k panu správci, aby mu dal osvědčení, že půjde s prosbou ke králi, aby nějakou náhradu dostal. Správce se na něho podíval, a když viděl jeho bílou a černé vousy, velice se tomu podivil a věřil, že musel mít sedlák velikou starost a bídu, protože mu tak mladému hlava zbělela. Dal mu dobré osvědčení a sedlák šel spánembohem do Prahy.
Když přišel do zámku, nechtěla ho stráž hned pustit, ale posléz se dala obměkčit jeho milou, ale podivnou tváří, a pustila ho před krále. Král se prý velmi podivil, když viděl bílou hlavu a černé vousy; laskavě přijal jeho prosbu a poručil sedlákovi, aby přišel do hodovní síně, až bude panstvo u tabule.
Sedlák to nezameškal, a když vstoupil do síně, vyvalovali ne něho oči jako na divné zvíře. "Nyní nám pověz," ptal se král, "jak se to stalo, že máš bílou hlavu a černé vousy?" "Hm, uhodněte to, vždyť jste chytráci," odpověděl sedlák. Pánové přemýšleli, ale žádný to uhodnout nemohl. "Já ti povím," ozval se zase král, "když nám to povíš, a bude-li se nám to líbit, uděláme tě milostpánem." "Nu, za to se může hubou klapnout. Tedy slyšte: vlasy jsem měl hned, když jsem se narodil, ale vousy mně teprv později narostly; až budou ty tak staré, jako jsou vlasy, budou také bílé." Králi se odpověď líbila, i udělal sedláka milostpánem. Hned ho dali odít do panských šatů a do ruky mu dali zápis na pěkný statek, na němž sedlák-pán až do smrti rozšafně hospodařil.

A měli se rádi

Broučci a chaloupka
Svatojánský broučci měli za úkol svítit lidem v noci...

V knížce se setkáme s maminkou, tatínkem a hlavně s Broučkem, který byl ale neposlušný a neposlouchal, co mu maminka, tatínek a Janinka říkají. Jakmile se Brouček narodil, tak jediné co ho zajímalo bylo létání a už se těšil, kdy poprvé poletí s tatínek svítit lidem na cestu. Však i na cestách Brouček tatínka neposlouchal a jednou se stalo, že ho málem chytla žluna. Nebo mu jeden zlobivý chlapec utrhl křidýlko a Brouček se pak mnoho a mnoho dní uzdravoval u Janinky, která sice neměla děti, ale i když byl Brouček nezbeda měla ho moc ráda.

 Ale i z Broučka se stal hodný a laskavý brouček, který se nakonec oženil s krásnou Beruškou a měli spolu hodně dětí.

A když zemřeli, tak u jejich chaloupky vyrostly krásné chudobky.

Ferda Mravenec - Jak zůstali mravenečnik s hadem o hladu a jak se Pytlik topil

FERDA MRAVENEC a přátelé
Ferda mravenec, veselý chlapík s červenou puntíkovanou mašlí kolem krku, který se ničeho nezalekne, už potěšil několik generací malých čtenářů knížek Ondřeje Sekory. Tentokrát se Ferda, brouk Pytlík, Beruška a další staří známí objeví v německém animovaném seriálu. Ferda je kamarád jaksepatří, je chytrý a šikovný, se vším si ví rady a vždycky je ochoten pomoci přátelům i těm, s nimiž se setká poprvé.


O malém trempíkovi - pokračování příběhu jako v pohádce trampingu pro dětskou duši milí rodičové!

III.
"Dobré ráno! Hup, šup s postele! Zaspíš to krásné svítání..." probudil trempíka náhle tatínek.
Káně lesní

Chudák trempík nejdřív hledal kde vlastně je a kam zmizel totem Dlouhý nos, ten starý dřevitý děda, který si s ním před chvílí povídal. A kde má maminku, že ho nebudí ona jemným pohlazením.
Tatínek měl jiné praktiky: Šups, hups, stáhl z něho pokaždé peřinu :"Vstávat a cvičit přesně jako ty králíkové z klobouku."

"Vojna není kojná, ale hodně naučí."dodal, jako vždycky když ho nutil se mít po ránu studenou vodou než ho odvedl do školky. Také teď ho, rozespalého vláčel nejdříve k pramínku, kde bylo ono přidělané umyvadlo, aby si umyl rozespalé oči. Studená rosa se ještě třpytila na větvích i na trávě, ale sluníčko už do ní vplétalo zlaté nitě. Brzy se propadnou rosné perličky- kam asi? Sluníčko je vypije!
Také  trempíkovi už tatínek přichystal čaj a sušenky k snídani. Tenhle čaj ale voněl úplně jinak než od maminky. Voněl lesem?!?
"Tatí, co je to za čaj?"
"Pravý, trampský. Včera jsem stihl nasbírat špičky ze smrků a přidal pár listů borůvčí. Tenhle mám nejraději." odpověděl taťka mezi kousnutím do pořádného krajíce.
"Nechceš taky kousek místo sušenky? " nabídl i trempíkovi
Kdyby to tak viděla maminka, slaninu a po ránu!
Ale slanina s krajícem chleba nějak krásně voněla....Honem kývl.
Tatínek mu s chutí kousek odřízl."Chlap, zálesák musí mít sílu; máš recht." dodal.
Po snídani tatínek povídal: "Půjdeme se projít, pojď" slaninu schoval k ostatnímu zase do lednice, která trempíka překvapila.

Tatínek měl totiž v podlaze udělaný sklípek, kam se šlo po schodech. Ty byly studené a z kamene. Na jednom z nižších schodů měl postavené láhve s pivem a kovové umyvadlo kam schoval máslo a vše co by se mohlo zkazit.
"Nediv se. Než se dostaneme domů tak ti vysvětlím  další kouzla" odpověděl na jeho udivený pohled.
A šlo se na výlet. Nešli sami, přidali se k nim také ostatní osadníci.
"Tak co, hrdino? Nebojíš se?" zeptala se velká kamarádka, které taťka říkal Světluško. Byla dlouhovlasá a vypadala jako víla Rusalka. jenomže měla na sobě přesně takové kalhoty jako taťka- maskáče a tričko na kterém byl namalovaný vousatý pán s dlouhými vlasy. prý se mu říká Sandokan a prý byl pirátským námořníkem. To by se trempíkovi líbilo, na lodi!
"Proč? Jsem už velký, už chodím do školky a myji se jako táta ve studené vodě. jsem statečný."odpověděl Světlušce.
"Tak to je dobře" řekla ona a tatínek dodal. "Až ho budou bolet nohy vezmu ho zase na ramena, našeho trempíka."
"A kam vlastně jdeme?"
"Překvapení; za lesem je řeka a kamarádi vodáci. svezou tě na lodi, když budeš hodný."
"Jůůůů!" zajásal trempík a otočil se k totemu.
Dlouhý nos na něj určitě mrkl jakoby mu zašeptal. "Neboj, já tě budu hlídat. A nezapomeň pozdravovat sluníčko, kdyby se zase ponořilo do vody!"
"Dlouhý nos je tedy opravdu kouzelný. Ví rovněž o dobrodružství se sluníčkem a vodníkem." řekl si a zamával mu.
A šli a vesele si zpívali, aby jim cesta utekla.

                  IV:
Taťka se ale s kamarády nevydal ani lesem, ani loukou, Šli lesním krajem, aby byli v chládku. Však  ještě na prošlapané lesní pěšině  stály zbytky rosy z rána. Taťka svému malému trempíkovi řekl, že je hezké jít tou trávou bos a sám si jako řada kamarádů sundal boty. Je to prý zdravé.
Občas do nohou píchal kamínek, občas ostřejší trs trávy. Také na kopřivy si musel dávat pozor. Ale vcelku to bylo příjemně chladivé.
Navíc kolem bylo pořád co vidět. tak také potkali malé mraveniště. Trempík se zastavil, protože byl zvědavý, jestli to není právě ono kde bydlel jeho Ferda mravenec. Mravenečkové ale byly daleko menší než ten z pohádkové knížky. Ani Brouka Pytlíka neviděl.
Navíc všichni kolem něho pospíchali do mraveniště a z mraveniště; také taťka pospíchal. Trempíkovi nezbylo než vstát a pokračovat .
 Jenomže; najednou se lekl. Něco zeleného, ošklivého mu skočilo přes cestu - ropucha! A taky maličká myš se kolem něho mihla z trávy do příkopu, ještěrka....
Taťka ho pro změnu za chvíli pozval podívat se na hada jak se hřeje na kameni u cesty kam se vyšplhalo slunce. Byla to prý užovka, řekl" Té se prý nemusíš bát." Zmije by se musel bát. Vypadá prý jako pruhovaná tkanička."

ˇ"Stopaři, kde jste se zapomněli?" volali kamarádi daleko vpředu.
"Nic naplat. Šups na koně a jedeme rychle!" řekl taťka a dodal. "Takhle by nám uplavali."
Konečně byli u řeky. Kamarádi a kamarádky už byli rozsazeni u bistra na dřevěných lavicích a popíjeli osvěžující nápoje, případně si vzali polévku s rohlíkem a jiné obědoviny. Také tatínek postavil před trempíka kelímek limonády, sobě vzal pivo  a oběma donesl také polévku: Pravou trampskou gulášovku do níž jemu i sobě nalámal po krajíci chleba.
Trempíkovi chutnalo dvojnásob. Už proto, že nějak dobře voněla, ale také proto, že dostal  po té dlouhé cestě poctivý hlad.

Vlak parní
Když si odpočinuli a domluvili se s kamarády od vody, kteří si k nim přisedli kdo že s kým pojede sedl si tatínek s trempíkem k takovému velikému, silnému pánovi, co měl šedivé vousy dlouhé jako jeho šedivé vlasy. Všichni mu říkali Čochtan. Čochtan podal trempíkovi ruku a řekl mu: Ahoj, trempíku, vítám tě na své kocábce. Tady máš jako plavčík vestu a budeš nám dávat pozor na vlny, to je tvůj úkol. A taky budeš dávat pozor, aby nepřiplaval nějaký krokodýl ze ZOO, to bys nám musel hlásit hned, aby nás nesežral. To víš, já jsem tlustý, tak bych šel na řadu první. Tebe by slupl jako pralinku.Víme?"
Za chvilku v lodi povídá : "Mimochodem, víš, že tu máme jednu takovou opravdovou Pralinku? Podívej, tamhle vesluje. je to moje dcera Jája. Už je páťačka, ale na vodě se pomalu narodila. Víme?" a usmál se pod vousy.
Než se vrátili z projížďky řekou měl trempík v Čochtanovi dalšího velkého kamaráda. Také v ostatních vodácích včetně Pralinky..
Nejvíc byl potěšený, když mu na konci Čochtan řekl před taťkou " Ode dneška je statečný trempík velkým Trempíkem a už ho můžeš tatínku psát velkým písmenem." A provedl mu pravý vodácký křest, celého ho vykoupal.
Tak se stal Trempík nejen trampem, ale i vodákem. Vůbec nevadilo, že nedával chvíli ve vodě pozor, protože ho vlnky ukolébaly do pohádky.

Zdálo se mu, že Čochtan je takový ten mořský Bůh a že ho vzal do svého království pod hladinu, kde se mu páslo plno mořských koníků a ryby kolem byly jako služebníci; Jenom ty hezčí, pruhované, které má doma tatínek v akváriu jsou jako princezny a princové a tancují jak Čochtan vesluje.  Děd Vševěd z nebe zvědavě nahlíží, ale Čochtan ho nechce do království pustit: To tak, aby mu vypil všechnu vodu!
Zato obláčky, ty si střádá na své posteli z proutí jako polštáře. Podestýlá si s nimi také houpačku...
...houpy, houpy, houuu. Právě to ho probudilo. Čochtan zpíval z plna hrdla písničku
...Na vlnách se loďka houpá
píseň má ta k nebi stoupá....
Kde je má osada?
kde jsou moji kamarádi...
Aaach, kdyby tu byla maminka. Tady je krásně! A kamarád Čochtan by na to dodal určitě "Víme"
V.
Cesta nazpět byla nějaká delší. To proto, že se cestou stavěli všichni v místní restauraci na gáblíku - jak všichni říkají jídlu, Trempík dostal oblíbenou rajskou omáčku zatímco taťka si nechal nandat plný talíř guláše, Trempík vše dojedl pohárem a taťka dolil pivem; i potom měl Trempík hlad. Ani sušenka Milka jako železná zásoba mu totiž na vodě moc nepomohla."Inu, voda, ta dokáže člověka vytrávit..." konstatovala Světluška  a podala mu čokoládu, aby se podělil s novými kamarády.
Taťka- teď mu mohl říkat jako ostatní Stopař, taťka prý bude zase až doma- se rozhodl s ostatními, že si zajdou, jsou -li  už nějaké houby . A cesta lesem je prý kratší než oklikou kudy šli ráno.
Konečně byli v osadě!
Trempík se hnal hned do srubu. Vrhl se na batoh a probíral zásoby. paštika, chleba....
Kdyby tu byla maminka, měli by teplou večeři! zamračil se.
Totem
Taťka Stopař se rozesmál. Nepamatoval si, že by jeho klouček byl tak vyhládlý;"... jenomže, zadarmo ani kuře nehrabe, milý Trempíku. když ses stal velký, musíš mi pomoct. Usmažíme si vajíčka."
A Trempík se ujal role pomocného kuchaře. Podával Stopařovi vše o co ho požádal. O to rychleji bylo hotovo.
"Ještě po sobě uklidíme;" připomenul Stopař: " Jsme přeci správní chlapi."


A byl večer....
Na oblohu pomalu přišla- kde se vzala tu se vzdala první hvězda, Večernice.
Maminka mu kdysi vyprávěla pohádku o Slunečníku, Větrníku a Měsíčníku. Třeba je to zrovna jedna z těch princezen co si vzaly ty tři prince z nebe.
"Stopaři, budeme zase dělat oheń?"
"Budeme," povídal tatínek Stopař. "Pojď, naučím tě novému kouzlu." A vzal si s sebou dva kamínky- křemínky- jak říkal.
 Kamarádi už se u ohniště rovněž scházeli. Velcí kluci a holky navíc tahali klestí.
Zatímco Trempík s ostatními sjížděl vodu řada z nich dělala zásoby dřeva a čistila, jako správní trampové les. příště se ve službě vymění.
Stopař zase jako správný stopař vzal suché klestí a dřel o sebe ty dva kamínky až z nich vyskakovaly hvězdičky, jiskřičky, až klest začala doutnat, až z ní vyskočil plamínek. Plamínek Stopař vložil do nitra vatry a než se nadáli proskočil vatrou velký plamen.
"Kouzlo" zakřičel Trempík. "Taťka Stopař je kouzelník!"
"Až přijde tvůj čas také tě to naučím, neboj. Oheň je sice kamarád, ale dokáže být i pěkně zlý, proto si s ním děti nemají hrát." Odpověděl Stopař, když přidával suchá polínka.
 Konečně už tedy všichni seděli na svých místech a  Blekota vytáhl kytaru. Proč mu kolem říkali Blekota, když uměl tak hezky zpívat?
Inu, když Blekota nezpíval, tak se někdy zapomínal a zakoktával se. Neposmívali se mu tím, naopak, všichni ho měli rádi včetně jeho Divoženky a dcery Berušky a Lumpíka, kluka, který už byl veliký jako jeho táta a po prázdninách se měl jít učit na kováře jako je jeho táta. Však se i Stopařovi líbilo co uměl Blekota vykovat a zamlouval si od něho dárky pro maminku na zahrádku. už měli doma branku. 
 Trempíka napadlo, že dnešní den byl vlastně hodně krátký, a přitom toho tolik stihli! Sjeli vodu, našli pár hub, poznal ropuchu, Blekota zpívá u ohně, kterého Stopař vykouzlil z kamínků....
      ...Vidíš, teď hvězda spadla
studánce do klína
a jako růže zvadlá
táborák zhasíná
nebe je závin, modrý dým
 tam větrem chtěl bych být
 a nebo lodí plout a plout
 a nikde nezakotvit
Noc hladí mne a hýčká 
a mě je všelijak
 už zní jen píseň z víčka
 zhasíná táborák...
Také Trempíkovi už zní píseň z víčka, oči má zavřené a pohádka si ho odnáší daleko, předaleko. Do země kde bydlí Slunečník, Větrník a Měsíčník. Sedí na zlatém trůně a vítají Trempíka. "Buď vítán, veliký trampe. Dneska jsme tě viděli jak jsi byl statečným plavčíkem a velkým hrdinou, který se nebál ani hada ani  skokana..."
 A propadla se zem a Trempík už zase spal schoulený u velikého, statečného Stopaře, který ho chtěl všechno naučit
VI.
V lese
 Ještě mu znělo spánkem houpy, houpy, ještě se mu zdálo jak ho houpají vlnky, když ho někdo jemně pohladil po čele. Jednou, podruhé...
Trempíkovi ze spánku vyskočilo "maminka" a honem otevřel oči.
Maminka! Sedmikráska tatínkova! Sklání se nad ním a usmívá se jak tvrdě to spal. A venku už sluníčko pospíchá k vrcholku, svítání nechalo za sebou.
"Co ty, sedmispáči můj? Ještě nebudeš vstávat? Všichni už se připravují hledat poklad a ty bys ho zaspal"
"Kdepak, maminko, Sedmikrásko, už vstávám." Hup a šup, okamžitě měl na sobě kraťasy a tričko a pospíchal se umýt k umyvadlo u pramínku, aby maminka viděla jak už je velký.
Musela se usmát. "Jak víš, že jsem Semikráska?"
" To mi vyprávěl Dlouhý nos- víš, ten totem co to tu hlídá. A taky řadu jiných věcí, abych se tu bez tebe nebál"
"Jen jsi chvilku beze mne a jak jsi mi vyrostl!"
"To tedy ano. Už nejsem žádný malý trempík, ale velký Trempík. Čochtan mne pokřtil na vodáka a naučí mne plavat, abych nemusel být leklá rybička, ale pořádný plavčík!" chlubil se Trempík dál.
"Ale kde jsi se tu vzala ty? Nejsi sen, že ne?"
"To víš, že ne. Pan doktor mne prohlédl, že naše budoucí holčička se má k světu a já také, tak jsem se rozjela podívat jak tu spolu válčíte. Vidím, že dobře. Ani tu nemáte haldu špinavých triček a ponožek jak jsem se bála..." pochválila Trempíka maminka.
"Slibuji, že doma budu taky tak uklízet" stulil se k mamince.
Maminka ho ale jemně odstrčila "Ale teď honem rychle musíme běžet za pokladem, tatínek už čeká..."
"To tady není tatínek, ale Stopař. A ty jsi jeho Sedmikráska" poučil jí znovu Trempík honem, honem se obouvajíce. O poklad skutečně nechtěl přijít, zvlášť, když mu Stopař slíbil, že možná potkají i strašidla.
A šli. Taťka Stopař nejdřív Sedmikrásku přemlouval, jestli nechce raději být ve stínu srubu a plést holčičce šatičky, ale maminka se usmála, jestli chce mít panenku nebo trempku. Stopař rezignoval. Každopádně jí vzal bágl, aby se nemusela s ničím nést.
Až přijde první sníh přijde holčička na svět. Musí se naučit také správným vandrům. Tentokrát už maminku, svou Sedmikrásku nebude nechávat doma samotnou a spoléhat až malá vyroste. Honilo se mu hlavou.
Bude Sedmikrásce ve všem pomáhat. I Trempík.
Ale to už Trempík křičel, že na stromě visí mašlička:
"Zpráva" řekl Stopař a hned ukázal Trempíkovi stopu v podobě větvičky ukazující směr. Za chvilku našli další stopu a další a další, v podobě kamínků, v podobě stébel trávy, na pařezu...
Trempíka napadlo, že už ví, proč se taťkovi říká Stopař. On všechno v přírodě přečte. Ukázal mu mimo jiné kde má zajíc domek - noru, kde je nora jezevce či kde hnízdí datel a jak vlastně vypadá sojka co o ní zpívají "Chytil táta sojku, chytila máma taky...".
Sluníčko nad nimi se veselo koulelo s nimi jako by i ono hrálo hru na hledání pokladu. Zalézalo větvemi pod houštiny a hned zase šplhalo po pavučinkách křehkých, skoro neviditelných.
Ani si nevšiml, že jejich Sedmikráska se někam vytratila. Sedla si na kraji lesa k potůčku a rozhodla se tam, ve stínu počkat až se vrátí oba s dalšími a s pokladem. Přeci jen byla holčička u ní, v bříšku těžší a tím jí bolely víc nohy.
Konečně! Poklad je na světě! A našli ho všichni společně. Panečku, veliká krabice cukrovinek dětem a mužským basa piva! Na ženy by se nedostalo, kdyby chlapi neřekli, že jim rádi dají navrch také jedno.
A byl čas návratu. každý si snědl svůj díl svačiny, osvěžil se. Teprve teď viděl Trempík, že Sedmikráska schází.
 Starý Bručoun, který nebyl starý, ale říkalo se mu tak, Trempíka poškádlil: "Vzal si jí lesní pán, líbila se mu"
Trempík se podíval na tatínka, ale Stopař se usmíval. To byl hned i on klidnější. "Kdepak, Sedmikráska se někde schovala, jdu ji hledat" a hned vyrazil.
Taťka ho zastavil. "Počkej, jdeme všichni."
A šli.
Došli k potůčku, kde mamka Sedmikráska seděla a vila si věneček z jemných lučních kvítků spolu kolem. Už měla jeden. Ten druhý měl být Trempíkovi.
A vydali se všichni nazpět do osady a vesele si zpívali trampské popěvky.jen Trempíka už musel Stopař vzít zase  na koně. Nebylo divu, že se mu zavíraly oči, tolik zážitků. Tříletý bojovník už tak zvládal víc než čekal.
A to tatínek nevěděl, že sluníčko, ještě než zapadne honem šeptalo  Trempíkovi do snu. "Pošlu ti měsíčka, poví ti kdo je to ten lesa pán..."
VII.
Tentokrát Trempík zaspal i oheń. Byl to vlastně jenom malý ohýnek, kde sedělo jenom pár jedinců co zbyli, protože se skoro všichni museli vrátit do práce a do školy. Prázdniny totiž stály teprve na prahu dveří.
Zato ráno otevřel oči první a pohled z okna ho rozzlobil "Prší!"
...ošklivě prší. Co budou dělat?  Budí Stopaře.
"Pssst" šeptá Stopař vzápětí, aby nebudil Sedmikrásku. Potřebuje s holčičkou v bříšku hodně spát, aby byly obě hodně hezké.
"Pojď, uděláme jí zatím snídani." vyzval Trempíka, když se oblékal. "Je třeba připravit vodu, aby měla v zásobě i dřevo do kamen." a hned Trempíka zapojil do konání.
Když měli skoro hotovo Sedmikráska otevřela oči, ranní bílá káva už totiž voněla na stole a Trempík pomáhat Stopaři mazat chleba oblíbenou marmeládou z jahod od Šumavské babičky, kterou přivezla Sedmikráska stejně jako řízky co hned ten den zmizeli v břiše vyhládlých zálesáků.
"Dobré ráno, moji kluci" protáhla se a usmála.
"Moc se nesměj, dnes se mračí obloha a prý bude trucovat celý den" konstatoval Stopař a dal jí pusu.
"Což ale nevadí" dokončil řeč "Sousedé nás pozvali na pokec a na karty."
"Kdo?" Byl zvědavý Trempík.
"Vlk s Medvědicí. Zůstali tu s námi jediní na celý týden. Ostatní museli za povinnostmi domů."
Samozřejmě, že Trempík znal Vlka a Medvědici. Byli jako babička s dědečkem na Šumavě. Trempík je měl za ty tři dny stejně rád.
 Babička a děda v Plzni neměli pořád čas. Babička pracovala v nemocnici a děda jezdil sanitou,záchrankou, tak kolikrát nepotkávali doma ani jeden druhého a psali si lístečky. Zato slíbili Trempíkovi, že ho vezmou s sebou opět v létě k moři.
To Šumavská babi a děda měli spousty času. Děda byl hajným a bral ho do lesa sotva se naučil chodit a babička ještě nedávno roznášela dopisy a proto znala lidi z dalekého okolí. Vozila jim psaníčka, ale zároveň jim pomáhala třeba s nákupem, když nemohli.Teď, aby se jí v důchodu nestýskalo si pořídila slepičky, králíkyˇa od dědy převzala i včely a prodávala med a vyráběla skvělé marmelády nejen z jahod jak Trempík rád.
Medvěd se s vlkem prý rádi nemají, ale Medvědice s Vlkem se měli hodně rádi. Vše u nich bylo takové úsměvné a hezké...
Vlk byl sice takový samotář, že nejraději do přírody  vyrážel sám,. ale Medvědice byla taková hodná mamina, která měla vždycky v zásobě pohlazení i pamlsek a čekala s  kotlíkem plným po okraj na hladové.
Také teď na ně čekali, na stole konvice plná lesního čaje a vykouzlený koláč s jahůdkami na kterých včera byla  Medvědice zatímco  všichni okolní hledali poklad. Takže, její poklad byl teď na talíři...smáli se všichni.
VIII.
A bylo vůbec veselo. Trempík mMdvědici a hlavně Vlkovi ukázal jak dobře umí zelenou louku i záchod a Vlk ho zato zaučil do další karetní hry- prší. Medvědice mu pomáhala poznávat kolik která karta znamená a tak se jim podařilo společně dokonce třikrát vyhrát. A nezůstalo jenom u karet. Medvědice také vyprávěla proč má ráda s Vlkem indiány, že určitě její praprapraděda s prapraprababičkou museli být indiány  a nechali jí tady plno indiánských pohádek.
Protože počasí se nechtělo zbavit deště pozvala je Medvědice také na oběd. Měla výbornou houbovou omáčku ze prvních jarních hub - májovek, s vajíčkem a vdolkem. Pánečku, jako u babičky na Šumavě!
Maminčino rizoto co také miloval musí počkat, aspoň nemusí do deště.
Sedmikráska se sice ošívala, že obtěžují takhle dlouho, ale všichni ji utěšovali, že to vůbec není obtěžování, ale že to v tom špatném počasí veseleji utíká. 
Tak tedy dobře, nechala se také ona zlákat. Navrhla však, že tím pádem musí Medvědici pomáhat. Proč ne? Aspoň bude víc času na indiánskou pohádku pro Trempíka.

A chlapi půjdou něco kutit, aby nerušili.  
Je daleká, daleká zem, do které se dostane ten kdo přeplave převeliké moře. V té zemi žijí i koně divoce a kdo chce mít koně musí si ho nejdříve ochočit. Tam také žijí indiáni, kteří mají rádi přírodu, protože říkají, že Zem je matka všeho a Vesmír je jeho tatínek a oba na nás dávají pozor a když zlobíme tak nás potrestají.
V té zemi žil klučina, který byl velký jako jsi ty, Trempíku. Byl všetečný a vůbec nechtěl poslouchat maminku ani tatínka, ani svoje starší sourozence, protože si myslel, že už je hned veliký jako oni. To nevadí, že, jak říkal jeho tatínek, Divoký orel,  je malý jak zvětšený palec jeho ruky. 
Tak se jednou tenhle Nezbeda vydal sám za dobrodružstvím.
Slunce zrovna vycházelo na svou pouť a všechno kolem se chystalo k opuštění snů, když Nezbeda vyrazil. Už večer si sbalil svůj raneček, kde mamince ukradl ze zásob, aby neměl hlad- Však se maminka nebude zlobit, beztak by jí to snědl.
 A šel vstříc Sluníčku: "Sluníčko, veď mne. "
Sluníčko na něj zamrkalo. "Proč ne?"
A tak šli. Nezbeda a Slunce. Občas si spolu hráli na schovávanou. Tedy Slunce se prohánělo mezi oblaky velkými přes půl nebe jak kolem něj letěli, až si Nezbeda myslel, že ho spolkly, ale po chvíli už zase od mraků vyjuklo.Zatímco Slunce bylo za chvíli na vrcholu byl Nezbeda teprve půlce cesty a nohy už ho bolely.
Lesní mraveniště
Byl čas vytáhnout zásoby.
Kde se vzala tu se vzala pouštní liška"Dej mi kousek, prosím. Pomůžu ti až budeš v nesnázích"
"Proč ne" povídal Nezbeda a dal jí kus sousta. Také přidal po cestě orlovi od drobku zbývajících zásob.
A medvíděti grizzly, které spadlo z větve do úžlabiny divoce se valící řeky statečně pomohl vyškrábat se na cestu až se mu slíbila medvědice se odměnit až mu bude ouvej.
A stalo se. Nezbedu čekala dlouhá noc a po ní musel projít řadou nebezpečí, která mu noví přátelé pomohli překonat.
Tak přečkal v bezpečí i druhou, třetí, čtvrtou noc. Zásoby ale už došly, blížil se čas návratu domů. Měl ale strach, že dostane výprask, ten  mu bránil v návratu.
Sluníčko, které mu zrána juklo do jeho  mu ale šeptlo:" Jsi už velký a statečný lovec, nemáš se čeho bát..."
A tak se vydal nazpátek. Zase se předháněl se sluníčkem, ale dnes obráceným směrem, zpět. Slunce tedy šlo pozpátku.
Maminka s tatínkem seděli u týpí celí ustaraní kde mají toho svého Nezbedu. A hle! Tamhle někdo jde a je podobný jejich klukovi o kousek většímu než palec tatínkovo dlaně. Ale tenhle je nějaký větší...
Ale ne, byl to jejich Nezbeda. jen kousek povyrostl o svou statečnost. Oba ho obejmuli a vůbec se nezlobili.

Trempík, zabraný do poslechu si ani nevšiml, že se k poslechu přidal i Stopař a Vlk.
Teprve když Stopař přidal "Ne abys to beze mne zkoušel sám také je zpozoroval. byl čas návratu. Den už se lámal, ale venku  nepřestalo doposud pršet.

IX.
 Ráno už sice nepršelo, ale zato bylo mlhavo. 
"To se paří les." povídal Stopař sotva se v posteli  rozhlédl.
 " To se nám půjde hezky na výlet" dodal vstávaje a pošťuchujíc  Trempíka. "Dnes je v plánu hrad Loket." a kdo bude zlobit zůstává v tamním vězení."
"Jůůů" polekal se nejdřív Trempík,ale když viděl, že se Stopař směje přišlo mu na mysl, že to tak zlé nebude.
"Maminka Sedmikráska pojede s námi?"
"Sedmikrásku necháme doma, protože jako správná squaw, jak říkají indiáni maminám, musí udržovat oheň. Zato s námi musí Medvědice, kdo by nás živil?" dodal Stopař
"A Vlk taky pojede|?"
"To se ví. Vlk je jako veliký náčelník. Je to šérif této osady. Musí nás vést, abychom nezabloudili."
"A co totem, Dlouhý nos?"
"Totem nemůže. Jak tu  ty dlouhé roky hlídá ohniště zdřevěněly mu nohy do jednoho kmenu" smál se Stopař.
"Ale nezapomeň ho pozdravit, až budeme odcházet, aby se na nás nezlobil"
Trempík slíbil a svůj slib splnil. Ještě z dálky znovu zamával jak své Sedmikrásce tak i Dlouhému nosu, i  když ten byl k němu zády. Bodej´t, musí dávat pozor na ohniště!
 Na nádraží byl překvapený, když uviděl Čochtana a další dva velké kamarády, ale bez Jáji, která musela s ostatními dětmi do školy. prý tam jedou také prozkoumat strašidla, jestli tam děti budou moc. Trempík prý bude průzkumníkem.
Krmelec pro zvěř
Nečekali dlouho než přijel vláček motoráček. Tedy, byla to taky taková žlutá lokálka, kterou přijeli, ale vezla je na opačnou stranu. Po cestě si povídali o mašinkách. ukázalo se, že Čochtan stejně jako Bobr, další velký kamarád jsou staří nádražáci a vědí o vlacích hodně. Také s vlaky hodně projezdili.
Trempík napjatě poslouchal dokud Bobr nepřipomněl, že lásku k mašinám získal, když zahlédl pohádku o Nezbedné mašince...."Zastavte vlak, vlak nezdvořák!" si pamatuje dodnes.
"Tu znám! A vím ještě o dalších . Třeba o té jak nechtěla jezdit po kolejích, jak potkala černokněžníka!"
A tak jim cesta utekla jedna dvě, a byli v Lokti. Veliké skály kolem Trempíka očarovaly. Okamžitě si připadal  jakoby vstoupil do pohádky. Rozhlížel se odkud přijede král či princ zvlášť když ho z dalších kamarádů Velký voko upozornil ať si dá na nádvoří pozor, číhá tam drak. A nelhal.
 Trempík se chytil pro jistotu nenápadně Stopaře za ruku, ale tak, aby to ti tři neviděli. Zase byl natolik statečný, že jim nechtěl ukázat strach!
 A že na tom hradě bylo věcí k vidění! Na závěr Stopař slíbil, že budou -li v létě na hradě rytíři, že ho tam opět vezme. A Sedmikrásce poví, že se nebál jejich klouček ani vězení.
 A jelo se nazpátek. Trempík si samými zážitky zdříml a zdálo se mu, že nemusí na rytíře čekat až na prázdniny, ale že za ním přišli z nádvoří a  dali mu taky meč- a že byl těžký, přidali brnění a učili ho boji.
Drak se ně koukal přivázaný seshora a nejdřív se Trempíkovi smál, ale brzy zlostí pouštěl oheň a rytířové mu hrozili, že ho zavřou do  pece a bude muset topit pro pekaře.
 Však už mu přinášel pekař za odměnu veliký dort a s ním šla princezna. Ale to nebyla princezna z pohádky. To byla přeci Sedmikráska!
"Maminko!Sedmikrásko"rozběhl se Trempík do náruče maminky, která na ně čekala zvědavá na nádraží.
Celou cestu jí potom měl co vypravovat až ho Stopař napomenul, že je čas se rozloučit s kamarády.
Honem, se otočila a zamával jim alespoň "Ahoooj" hrdý na to jak je velký a jak velké kamarády to má.
"Ahoooj" odpověděli mu Velký voko a Bobr. "A vezmi tatínka v sobotu zase na vodu, přijedou i děti!"
Tatínek kývl, že přijdou určitě.
 |Minuli rozcestí, rybník...Trempík už cestu znal, pozdravil vodníka, kde si chvilku odpočinuli, a už byli za chvilku u totemu Velký nos a doma, ve srubu.
 A už byl taky večer a maminka, Sedmikráska uložila unaveného Trempíka do postele a zpívala mu jeho milovanou
Spinkej můj maličký, 
máš v očích hvězdičky
 dám ti je do vlasů 
tak usínej, už usínej
Ho, Ho Watanay
ho, ho Watanay
ho, ho Watanay
 Kyokena, Kyoena
Sladkou vůni nese ti
noční motýl z paseky
 vánek ho kolíbá
už nezpívá, už nezpívá
Ho, ho Watanay
ho ho  Watanay
ho ho Watanay
Kyokena Kyokena
 V lukách to zavoní
 rád jezdíš na koni
 má barvu havraní
 jak uhání, jak uhání
Ho,ho Watanay, 
ho, ho Watanay
ho, ho Watanay
Kyokena, Kyokena
V dlaních motýl usedá
hvězdička už zhasíná
 vánek co jí k tobě snes 
až do léta ti odlétá, 
Ho, ho Watanay
ho, ho Watanay
ho, ho Watanay
Kiokena, Kyokena

...a byla noc a všichni šli svým snem za novým dobrodružstvím...

                                                                                         X.
  Ráno sluníčko, pokušitel všechny svými paprsky polehtalo, ale vzápětí zase zalezlo jakoby říkalo"Vstávejte, lenoši", ale samo se vrátilo do postele z šedým mraků, když splnilo úkol. 
Trempík se protáhl a - co že Stopař dnes nevelí vstávat a cvičit? No, nic, půjde ho vzbudit on.
A už je mezi Stopařem a Sedmikráskou a vystrkuje Stopaře z postele: "Vstávat a cvičit a neulejvat se!" 
 Stopař jedním okem škodolibě mrkl. "Dne se nevstává, dneska je den postelový. Kdo vstane musí dělat snídani...!"
Sedmikráska se usmála "Tak to je dneska řada na Trempíkovi. Já si poroučím džus a loupáky, které jsme včera přivezly s Medvědicí."
"Přivezly?" diví se Trempík.
Sedmikráska šibalsky mrkla: " To víš, že ano. Vy jste s honili na Lokti strašidla, my jsme se vydaly do města na prohlídku zásob. Co měli kde dobrého to jsme brali jako správné squaw. Dokonce jsem změnila účes, ale ani Stopař, ani ty jste si nevšimli, jací jste špatní pozorovatelé" a rovněž šibalsky oba plácla po hlavě.
"Ukaž, ať si tě lépe prohlídneme; " odstrčil ji naooko Stopař. "No, opravdu, naše |Sedmikráska nemá své dlouhé vlasy, ale klukovskou kštici!"
Také Trempík si uvědomil, že Sedmikrásce, mamince schází její dlouhé prstence vlasů, ale že vypadá skoro jako kluk. Jak si toho mohl nevšimnout! To asi proto, že si vlasy pokaždé svazovala dozadu gumičkou- Stopař vždycky říkal, že má ohon jako lištička, že kdyby nebyla Sedmikráskou...
Nedalo se nic dělat, Trempík šel pro loupáky a pro džus pro maminku Sedmikrásku a pro sebe. Taťka Stopař se přidal a hned si také ukradl z košíčku dva. Vstal ale, že si k tomu musí udělat pořádné chlapské kafe.
Byl ale rád stejně jako Trempík, že éra vaječných snídaní je přerušena. Není nad to mít doma takovou hodnou squaw- hospodyňku.
"Zato dnes zase vaříme my dva, aby si naše Sedmikráska odpočinula, když nám přinesla takových zásob " řekl po snídani Trempíkovi. "Budeš mi asistovat."
"A co budu dělat já? " odvětila Sedmikráska.
" Třeba nám přečteš pohádku," odpověděl Stopař. "také si rád poslechnu, dlouho jsem žádnou neslyšel"
Sedmikráska se usmála: "tak to tedy ju, kuchtíci. |Přečtu vám jak pejsek a kočička uklízeli a pak jak si upekli dort a než jim vystydl šli na vycházku. Jak si pejsek roztrhl kalhoty a co se stalo, když se vrátili z vycházky, kam zmizel dort..."
"To ano..." volali oba a dali se do práce. Budeš poctivý, trampský buřtuguláš do jednoho kotlíku: Mají brambory, buřtíky, papriky,rajčata, fazole, cibule i houby se našly...
A dali se do vaření a Sedmikráska četla až se při tom všichni smáli.
Po obědě, když bylo umyté nádobí bylo konečně i větší teplo, tak se  dohodli, že půjdou na vycházku. Půjdou do lesa a zahrají si na stopovanou. To bude legrace!
V lese je to fajn. V lese existuje veliké množství schovávaček a zároveň je v něm plno tajemství.  Stopař mu ukazoval každou chvíli něco zajímavého. Tamhle juká veverka, tady se mihl nějaký had, tady kuká kukačka, tam datel hledá červíky...
 "Tamten pařez, to bude nějaký zakletý děda Mecháček;" povídá najednou Sedmikráska. "Pojďme si k němu odpočinout.
Stopař nejdřív chtěl protestovat, že takhle nedojdou k rybníku, ale když se pořádně podíval na pařez dal Sedmikrásce za pravdu. Chvilku si odpočinou. Děda Mecháček přímo lákal si s ním popovídat. Rybník neuteče.
A byl čas návratu. K rybníku se půjde až zítra jestli bude hezky, protože se nad lesem zase skupovaly mraky co nesou déšť.
"Doufám, že nezmokneme" bála se Sedmikráska.
Zmokli. Docela dost. Trempík totiž Stopaři chtěl dokázat, že už je plavcem, tak se muselo i k onomu rybníku.
Ještě, že doma měli v zásobě dříví a Stopař rozdělal v krbu oheň zatímco Sedmikráska uvařila čaj z čerstvého jahodiní, z listů co nasbírala cestou.
Trempíkovi se, vyvětranému v tom teploučku z krbu zavíral očka. Aby ne, to si musel srovnat v hlavě  co jim v lese chtěl ten děda Mecháček povědět. Ani přitom nestihl vzpomenout na známého - vodníka z rybníka.

Dědeček Mecháček totiž vypravoval: Prý se narodil ze šišky, kterou shodila neposlušná veverka, když si nechtěla dělat zásoby na zimu. A když potom padalo listí přikrylo šíšku peřinkou. Semínko z ní se s ostatními zavrtalo do země kde spalo a spalo až do jarního tání, ani nevědělo, že brzy i ta hromádka listí byla zasypaná závějí sněhu.
Ten sníh roztával pod doteky sluníčka tak rychle až vznikly potůčky. A taky zem hltavě pila co zbylo ze sněhu. Voda probudila semínko a to si řeklo, že je zvědavé co se děje a tlačilo se ze země....
A najednou byl na světě malý stromeček. Zvědavý rostl a rostl, lidé mu říkali Smrku, až byl veliký, nejvyšší ze všech stromů kolem sebe.
Tak běžel čas. Byl tu čas stáří. Už neměl sílu bránit se větru, slunci,dešti. přišli těžaři s pilami a řekli si: "Tenhle strom už není králem lesa, nějak nám sesychá, a uřízli mi korunu. "Zbyl jsem tu já, abych vyprávěl pohádky. To se mi líbí. Dostal jsem odměnou pěkný zelený kožíšek a už mi není ani zima, ani horko, jenom pohádkově...
XI.
"Tatííí, kdy půjdeme konečně na tu vodu?" vzbudil se pojedenou Trempík ze sna jako by byl vystřelený.
Taťka Stopař prudce otevřel oči: zdá se mu to? Nezdá!
Trempík sedí na posteli a teprve teď jakoby se skutečně probouzel tahá ho za ruku: "Stopaři, kdy půjdeme za Čochtanem a Bobrem?  Včera mi v rybníku už přeci šlo docela plavat, sám jsi mne pochválil!"
probudil svým halasem také Sedmikrásku, která se  teď na oba udiveně dívá.
Stopař ji konejšivě objal a přivinul do náruče i Trempíka, aby ho zklidnil. "Ale ano, už jsi stihl pár temp na to, že ti v tom chladu drkotali zuby a Sedmikráska mi za tebe večer hubovala, že nastydneš."
"Nenastydl jsem!" hrdě oponoval Trempík. "Nebyla mi ani zima!"
"A kdo to drkotal zuby a byl celý modrý?" přidala se Sedmikráska.
" Vodník je také celý zelený jak bydlí ve vodě, tak jsem taky já vypadal modře, zeptejte se vodníka." vymýšlel si, aby se Sedmikráska nebála, že mu byla opravdu zima. Hrdina musí něco vydržet mu přeci říkal Stopař také doma. A to nebyli na vandru a neučil ho plavat.
"Jak myslíš:" uzavřel debatu Stopař. "Ale teď se jde snídat, hrdino, šups mi pomoct."
Udělali spolu snídani i pro Sedmikrásku a když se nasnídali a poklidili po sobě povídá Stopař.
"Jde se pro Vlka jdeme za kamarády na vodu, když jsi ten hrdina."
"A Sedmikráska?"
"Ta musí s Medvědicí přeci uvařit a vyprat prádlo, tak jim nejdřív musíme nanosit vodu do necek, " přidal Vlk.
Trempíka v tu chvíli zamrzelo, že Stopaři připomněl Sedmikrásku, nemusel by pro vodu; Co ale dělat. Když Stopař řekne a Trempík něco chce. ..Už to znal.
Tak honem nanosili vodu a Trempík běžel napřed pro Vlka. Také Vlk nosil vodu do necek. Navíc prohlásil, že je to malér, protože musí do města pro zásoby.
" To se nic neděje" povídá na to Stopař. "Namíříme škunery do zátoky města a někde v okolí nabereme i pro nás" a mrkl na Trempíka.
"To bude Sedmikráska koukat, až jí přivezeme jahody! Určitě jí musíme koupit první jahody!"
Bobr s Velkým vokem ještě podřimovali. prý do půlnoci a pak do rána mastili karty spolu s Bivojem a Juráškem, kteří večer přijeli. Budou připravovat byvak pro svoje squaw jen co přijde pátek večer.
Trempík na ně upřel své smutné oči:
"Ale ju, " mrkl Čochtan. také prý se potřebuje osvěžit, nebo mu ta jeho Máří Magdaléna neuvěří, že byl jen u karet.
Také ostatní si dali říct." Do městečka na pivečkaaaa" zapěl Jurášek, nejmladší člen týmu, který se teprve nedávno oženil, ale už mu žena pospíchala do porodnice. Až se v pondělí vrátí možná už bude mít nového plavčíka...
"Vezmi si hlavně mobil" houkl Vlk. "Co kdyby tě plavčík předběhl a připlaval už dnes?"
"Nestraš." povídá Jurášek. "máme to naplánované, že v neděli přijedu, vymaluji a v úterý si pro ně pojedu!"
A už byly lodě na vodě. A už pluli. Trempík co plavčík bedlivě pozoroval, ale v hlavě mu znělo- Plaváček připluje...
Připluje takhle k mamince i jeho sestřička? Po řece? Proto  přijela Sedmikráska sem, za nimi? A kdo to kope v tom jejím bříšku?
Stopaře ani jeho kamarádů se zeptat nechtěl, aby se mu nesmáli, že je prtě a že toho ještě hodně neví. Až připlujou nazpět, tak se Sedmikrásky večer zeptá sám. ta se mu smát nebude.
"Zpívej s námi! " povídá Čochtan. " A neříkej, že tuhle neznáš, že tě jí Stopař nenaučil."
...prší, prší, jen se leje
námořník se tomu směje
nohy máčí ve vodě
a je celý v pohodě...
Ale ono nepršelo, naopak. Nad tou rozesmátou a rozezpívanou vodáckou partou se sluníčko rozesmálo a koulelo po vodě kotouly ve vlnách po tu mocných tu plachých úderech pádly. A vlnky sami se po rozmáchnutí pádly rozebíhaly ke břehům jak je od sebe plavci odháněli.
Ba jo, ba ano, tenhle výlet, chlapský úlet je báječně vyvedený. Bude mít Medvědici i svojí Sedmikrásce co vyprávět.
XII
Jenomže, když se vrátili čekalo Vlka nemilé přivítání. Medvědici nebylo dobře.To to nešťastné neckové praní. Už to není pro babičky, vzdychala.
No, nedá se nic dělat. přestože je dneska čtvrtek, zítra pátek a vrátí se kamarádi i s drobotinou, koláč už jim Vlk rozdá sám. Tedy, nejdřív jí musí pomoci dojet domů.
Kdyby tušila, že si ji vezmou hned i do nemocnice určitě by se jí tuplem nechtělo.Ale, to nevěděl ani Trempík, který se s Vlkem těšil, že Medvědici dají jen injekci co jí narovná záda. Byla mu vlastně třetí babičkou.
Ještě že měl Bobr za chajdou zastrčené auto a nemuseli tu dlouhou cestu k nádraží. Přijel pro Medvědici a s Vlkem ji opatrně naložili.
"Ahoj, večer! A nezapomeň, že zítra je zase pátek s večerním potlachem! Kamarádi přijedou!" mávali Medvědici a Vlkovi dokud auto nezmizelo  v lesní zákrutě.
A byl večer a na osadu zbyli jen oni tři a Dlouhej nos- totem, který klidně hleděl před sebe. Co by měl říkat?
Oheň dnes nebude, leda ten malý, v chajdě řečené srub. Nakouknou tam měsíček a hvězdami, jeho ovečkami jestli Trempík po tom namáhavém dnu dobře spí.
A pohádka nebude, Dlouhej nose?
Sedmikráska leží vedle Trempíka, kterému je smutno po Medvědici, a snaží se ho utěšit.
"Měsíčku, přijď dnes brzy a nech nám tu jednu," prosí totem za Sedmikrásku.
Zdá se, že měsíc vyslyšel prosbu. Obloha je průzračná a Večernice zablikala, že je tu také.
"O čem dneska budeme vyprávět? Že nevíš, Trempíku?  A co o o vodě, kde jste dneska veslovali?"
Jestlipak víš, proč se voda kolem tak vlnila? Víš, že voda je vlastně zakletá víla, která byla  kdysi v jednom království, kde si ji chtěl vzít jeden černý mračný rytíř? Víla si ho ale nechtěla vzít, protože se jí líbil slunečný princ, který za ní přijížděl na bílém koni a vždycky jí  zpíval krásné písničky. To se mračnému rytíři nelíbilo a slunečného rytíře zahnal co nejdál mohl. 
Víle bylo smutno a začala plakat. A plakala a plakala, až se v pláči rozpustila. Z malého pramínku vznikl potůček, z potůčku řeka; vlnky jsou její vlasy, které jí rozčesáváš. Když se podíváš do její hladiny uvidíš jestli se zrovna směje, že za ní přišel její slunečný rytíř, či že je smutná, že přišel nazpět rytíř mračný.
A Trempík, ručky dané pod bradou má zavřené oči a ve spánku vidí vílu jak se rozpouští v bystřině kde mají ukryté umyvadlo a odkud berou pramenitou vodu, slzy z ní utíkají do potůčku, přes rybník u vodníka má cestičku do řeky kde ve dne pluly na lodích a čechrali jí vlnité vlasy...

Dobrou noc, Trempíku. Zítra je pondělí a přijedou ti kamarádi. Velcí i malí.



O malém trempíkovi

"Dobré ráno! Hup, šup s postele! Zaspíš to krásné svítání..." probudil trempíka náhle tatínek.
Totem polesí...

Chudák trempík nejdřív hledal kde vlastně je a kam zmizel totem Dlouhý nos, ten starý dřevitý děda, který si s ním před chvílí povídal. A kde má maminku, že ho nebudí ona jemným pohlazením.

Tatínek měl jiné praktiky: Šups, hups, stáhl z něho pokaždé peřinu :"Vstávat a cvičit přesně jako ty králíkové z klobouku."

"Vojna není kojná, ale hodně naučí."dodal, jako vždycky když ho nutil se mít po ránu studenou vodou než ho odvedl do školky. Také teď ho, rozespalého vláčel nejdříve k pramínku, kde bylo ono přidělané umyvadlo, aby si umyl rozespalé oči. Studená rosa se ještě třpytila na větvích i na trávě, ale sluníčko už do ní vplétalo zlaté nitě. Brzy se propadnou rosné perličky- kam asi? Sluníčko je vypije!
Také  trempíkovi už tatínek přichystal čaj a sušenky k snídani. Tenhle čaj ale voněl úplně jinak než od maminky. Voněl lesem?!?
"Tatí, co je to za čaj?"
"Pravý, trampský. Včera jsem stihl nasbírat špičky ze smrků a přidal pár listů borůvčí. Tenhle mám nejraději." odpověděl taťka mezi kousnutím do pořádného krajíce.

"Nechceš taky kousek místo sušenky? " nabídl i trempíkovi
Kdyby to tak viděla maminka, slaninu a po ránu!
Ale slanina s krajícem chleba nějak krásně voněla....Honem kývl.
Tatínek mu s chutí kousek odřízl."Chlap, zálesák musí mít sílu; máš recht." dodal.
Po snídani tatínek povídal: "Půjdeme se projít, pojď" slaninu schoval k ostatnímu zase do lednice, která trempíka překvapila.
Tatínek měl totiž v podlaze udělaný sklípek, kam se šlo po schodech. Ty byly studené a z kamene. Na jednom z nižších schodů měl postavené láhve s pivem a kovové umyvadlo kam schoval máslo a vše co by se mohlo zkazit.
"Nediv se. Než se dostaneme domů tak ti vysvětlím  další kouzla" odpověděl na jeho udivený pohled.
A šlo se na výlet. Nešli sami, přidali se k nim také ostatní osadníci.
"Tak co, hrdino? Nebojíš se?" zeptala se velká kamarádka, které taťka říkal Světluško. Byla dlouhovlasá a vypadala jako víla Rusalka. jenomže měla na sobě přesně takové kalhoty jako taťka- maskáče a tričko na kterém byl namalovaný vousatý pán s dlouhými vlasy. prý se mu říká Sandokan a prý byl pirátským námořníkem. To by se trempíkovi líbilo, na lodi!

"Proč? Jsem už velký, už chodím do školky a myji se jako táta ve studené vodě. jsem statečný."odpověděl Světlušce.
"Tak to je dobře" řekla ona a tatínek dodal. "Až ho budou bolet nohy vezmu ho zase na ramena, našeho trempíka."
"A kam vlastně jdeme?"
"Překvapení; za lesem je řeka a kamarádi vodáci. svezou tě na lodi, když budeš hodný."
"Jůůůů!" zajásal trempík a otočil se k totemu.
Dlouhý nos na něj určitě mrkl jakoby mu zašeptal. "Neboj, já tě budu hlídat. A nezapomeň pozdravovat sluníčko, kdyby se zase ponořilo do vody!"
"Dlouhý nos je tedy opravdu kouzelný. Ví rovněž o dobrodružství se sluníčkem a vodníkem." řekl si a zamával mu.
A šli a vesele si zpívali, aby jim cesta utekla.

*****
Taťka se ale s kamarády nevydal ani lesem, ani loukou, Šli lesním krajem, aby byli v chládku. Však  ještě na prošlapané lesní pěšině  stály zbytky rosy z rána. Taťka svému malému trempíkovi řekl, že je  hezké jít tou trávou bos a sám si jako řada kamarádů sundal boty. Je to prý zdravé.
Občas do nohou píchal kamínek, občas ostřejší trs trávy. Také na kopřivy si musel dávat pozor. Ale vcelku to bylo příjemně chladivé.
Navíc kolem bylo pořád co vidět. tak také potkali malé mraveniště. Trempík se zastavil, protože byl zvědavý, jestli to není právě ono kde bydlel jeho Ferda mravenec. Mravenečkové ale byly daleko menší než ten z pohádkové knížky. Ani Brouka Pytlíka neviděl.
Navíc všichni kolem něho pospíchali do mraveniště a z mraveniště; také taťka pospíchal. Trempíkovi nezbylo než vstát a pokračovat .
 Jenomže; najednou se lekl. Něco zeleného, ošklivého mu skočilo přes cestu - ropucha! A taky maličká myš se kolem něho mihla z trávy do příkopu, ještěrka....
Taťka ho pro změnu za chvíli pozval podívat se na hada jak se hřeje na kameni u cesty kam se vyšplhalo slunce. Byla to prý užovka, řekl" Té se prý nemusíš bát." Zmije by se musel bát. Vypadá prý jako pruhovaná tkanička."
ˇ"Stopaři, kde jste se zapomněli?" volali kamarádi daleko vpředu.
"Nic naplat. Šups na koně a jedeme rychle!" řekl taťka a dodal. "Takhle by nám uplavali."
Konečně byli u řeky. Kamarádi a kamarádky už byli rozsazeni u bistra na dřevěných lavicích a popíjeli osvěžující nápoje, případně si vzali polévku s rohlíkem a jiné obědoviny. Také tatínek postavil před trempíka kelímek limonády, sobě vzal pivo  a oběma donesl také polévku: Pravou trampskou gulášovku do níž jemu i sobě nalámal po krajíci chleba.
Trempíkovi chutnalo dvojnásob. Už proto, že nějak dobře voněla, ale také proto, že dostal  po té dlouhé cestě poctivý hlad.
Když si odpočinuli a domluvili se s kamarády od vody, kteří si k nim přisedli kdo že s kým pojede sedl si tatínek s trempíkem k takovému velikému, silnému pánovi, co měl šedivé vousy dlouhé jako jeho šedivé vlasy. Všichni mu říkali Čochtan. Čochtan podal trempíkovi ruku a řekl mu: Ahoj, trempíku, vítám tě na své kocábce. Tady máš jako plavčík vestu a budeš nám dávat pozor na vlny, to je tvůj úkol. A taky budeš dávat pozor, aby nepřiplaval nějaký krokodýl ze ZOO, to bys nám musel hlásit hned, aby nás nesežral. To víš, já jsem tlustý, tak bych šel na řadu první. Tebe by slupl jako pralinku.Víme?"
Za chvilku v lodi povídá : "Mimochodem, víš, že tu máme jednu takovou opravdovou Pralinku? Podívej, tamhle vesluje. je to moje dcera Jája. Už je páťačka, ale na vodě se pomalu narodila. Víme?" a usmál se pod vousy.
Než se vrátili z projížďky řekou měl trempík v Čochtanovi dalšího velkého kamaráda. Také v ostatních vodácích včetně Pralinky..
Nejvíc byl potěšený, když mu na konci Čochtan řekl před taťkou " Ode dneška je statečný trempík velkým Trempíkem a už ho můžeš tatínku psát velkým písmenem." A provedl mu pravý vodácký křest, celého ho vykoupal.
Tak se stal Trempík nejen trampem, ale i vodákem. Vůbec nevadilo, že nedával chvíli ve vodě pozor, protože ho vlnky ukolébaly do pohádky.

Zdálo se mu, že Čochtan je takový ten mořský Bůh a že ho vzal do svého království pod hladinu, kde se mu páslo plno mořských koníků a ryby kolem byly jako služebníci; Jenom ty hezčí, pruhované, které má doma tatínek v akváriu jsou jako princezny a princové a tancují jak Čochtan vesluje.  Děd Vševěd z nebe zvědavě nahlíží, ale Čochtan ho nechce do království pustit: To tak, aby mu vypil všechnu vodu!
Zato obláčky, ty si střádá na své posteli z proutí jako polštáře. Podestýlá si s nimi také houpačku...
...houpy, houpy, houuu. Právě to ho probudilo. Čochtan zpíval z plna hrdla písničku
...Na vlnách se loďka houpá
píseň má ta k nebi stoupá....
Kde je má osada?
kde jsou moji kamarádi...
Aaach, kdyby tu byla maminka. Tady je krásně! A kamarád Čochtan by na to dodal určitě "Víme"

.....pokračování...


PŘEJDĚTE NA DALŠÍ SKVĚLÉ STRÁNKY AUTORŮ

Hledáte tu svoji pohádku? Je možná tady!

O krtečkovi Pohádka Příběhy jako pohádky pro děti Život jako pohádka Včelí medvídci Pohádka na dobrou noc Jiřička příběhy Vánoce Lesní příběh stromu Božena Němcová Jiřička příběhy na dobrou noc Krkonošské pohádky Česká pohádka O Krakonošovi Písničky z pohádek Trautenberk Čtené Pohádky Byl jednou jeden král Čerti u nás Hledejte krtečka! O kohoutkovi a slepičce Pyšná princezna Slunce je králem dne Videopohádky Zlatovláska Andělíček strážníček Filmové pohádkové drby Krtek Mix Krteček v Číně Lesní pohádka O lišce O perníkové chaloupce O vodnících S čerty nejsou žerty Sněhurka Sněžná peřina Svět je barevná hra Trautenberg Tři oříšky pro Popelku celý film Broučci Celovečerní pohádky Dobrou noc prasátka Ferda mravenec Jak šla slepička a kohoutek na vandr Kouzla králů Malá mořská víla Nedělní pohádky Nejkrásnější české pohádky Nepohádka o člověku O Honzovi O broučkovi O chytré kmotře lišce O dívce co podržela slunce nad mořem O koních a dětech O malém trempíkovi O popelce O zemi a zahradě O ztracené pohádce Online pohádky Pohádka o jaru Pohádka o podzimu Pohádka o Červené karkulce Pověsti Pro internetové guru Skřítek Veverčí pohádka Večerníček Zahradní pohádka Čarodějnice Čertův švagr Červený traktůrek 12 měsíčků Anděl Páně Animovaný svět Ať přiletí čáp královno BaJaJa Bob a Bobek Bohatství Bubáci Dvanáctero lovců Hrnečku vař Jan Werich Ježibaba Jiřičky pověsti Karel Jaromír Erben Kocourek Krtek a zahradník Krtek a flétna Krtek a hodiny Krtek v metru Krteček a maminka Krteček a orel Kuřátko Lotrando a Zubejda Meluzín Hejkal i Rusalky Nebeská Rosa O Palečkovi O Smůle a o Štěstí O dvanácti měsíčkách O hloupém Honzovi O kominíkovi O labuti O malém prasátku O nebi moři a slunci O neposlušných kozlatech O nepravém a pravém čertu O smolíčkovi O sněhurce O stříbrném rytíři O veverce O zajíčkovi Perníková chaloupka Pohádka o kočicce Princ Bajaja Princezna Pampeliška Princezna se Zlatou hvězdou Programy a tipy Ryby Spejbl a Hurvínek Splněný dětský sen Svět hraček Tajemství staré bambitky Tramping Velká kočičí pohádka Zavřete oči odcházím Zima Záleh trpaslíci Černokněžník Čertova nevěsta 0 lásce Adina Mandlová Africká královna Andersen Anička s lískovými oříšky Arabela Betlém Bobr Boháč a chudák Chip And Dale Chipmunk Cinderella - When I Fall in Love Dařbuján a Pandrhola Der Hase und der faule Förster Divotvorný ubrousek Dva mrazíci Dům U zlaté studny Hadíth Hajný Robátko Hastrmani Honza a Jenovéfa Hrneček Google Izer Jabloňová panna Jahůdková panenka Jak Kuba utekl ke Krakonošovi Jak Trautenberk prodával vodu Jak dědeček měnil Jak se budí princezny Jak se stal Matěj Cvrček doktorem Jak zajíc přelstil líného hajného Jelen Zlatoparoháček Jen počkej Jesličky Ježíšek Jirka s kozou Kai a Gerda (Sněhová královna) Karel Kryl Nevidomá dívka Karel Čapek Kdo je hloupější? Kocour kohout a liška Kocourek Sammuel Koledy Kouzelná mošna Kouzelné křesadlo Krakonošovy námluvy Kreslený film Kristian Krtek a kašna Krtek a létající koberec Krtek a malá žába Krtek a myška Krtek a robot Krtek a vejce Krtek a weekend Krtek a zelená hvězda Krtek hodinářem Krtek saves his home Krteček Král a klaun Královna Koloběžka První Kámen krásy Liška Eliška Liška a čáp Lištička a taštička na regále Lišáček Mach a Šebestová Madlenka Maminka Maminky sen Medvědi Myška a knížka Méďové Nejkrásnější hádanka Nekonečný příběh Novoroční příběh Nádherná Večernice Německy O Drobečkovi O Dušičce O Honzíkovi a Mařence O Kdybískovi O Nebeklíči O Pifarce První princezně O Vánočním stromečku O babičce a nůši O bezhlavém rytíři O dvorečku domečku kohoutkovi a slepičce O hrbáčkovi O jedné panence O ježečkovi O koblížkovi O kocouru kohoutu a kose O kouzelné zahradě O kováři a čertu O králi co nepoznal housle O květinovém talíři a slepičí polévce O lišce a chytré sýkorce O makové panence a motýlu Emanuelovi O medu O modrooké holce O nadávající princezně O naschválníčkovi O pejskovi a kočičce O princezně O čertovi O drakovi a nebojácném Mikešovi O princezně a žabákovi O princezně se zlatým lukem O princezně solimánské O princezně z Rimini O ptáku Ohniváku O růžových kozačkách O srdíčkovém hrnečku O světle na zemi O syslovi O třech rytířích O veliké řepě O veselé pastelce O vlku O zeměklíči O zlatém kapradí O čápovi a lidech O čápovi a lišce O štěstí Oldřich Nový Paleček rytířem Pasáček a kouzelná píšťalka Pat a Mat Peníze Persie Pohádka o vodě Pohádka ze mlejna Pohádkové fotografie Pohádkové vtipy Pohádky tisíce a jedné noci Povídala vrána vráně Pošťák Pat Princ a Večernice Princezna na hrášku Pro malého medvídka Prázdniny Relaxing Music Rozum a Štěstí Rumburak Rumcajz Ruské pohádky Rytíř Červená růže Rákosníček Růže Růžena Nasková Scarabeus Sdílejte přátelům! Sedlák milostpánem Sedm prázdných dnů Sen o vlčím máku Shadows Shiraz Skřítek Racocheil Snake charmer's flute Sněhurka a jak to bylo dál Some day my prince will come Stream Strejček Příhoda Svět na bílo Sůl nad zlato Tajemství The Mole and the Chewing Gum The Old Man Tip a Tap Traktor Tom Tuláček Tweet Tygr a Pú Vandr Vařila myšička Velikonoční koleda Verše Vimeo Víla Amálka Včelka Mája Včelí medvídci - Ubrečený Zachraňte krtka! Zachráněný čert Zahrada mandloňových květů Zajíc a liška Zlatý jelen Zlá královna Zničit krtka Znám jedno místo největší moudro na světě Čarodějův učeň Čepička trh a mimčo v závěsu Čert a Káča Čerti u sousedů Čertův mlýn Škola Štědrý den Šílená pohádka Šíleně smutná princezna Šípková Růženka Živá voda
Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...