Tajemství lesní země. V království lidí panuje král Jaroslav s královnou Annou...

Tajemství lesní země



V království lidí panuje král Jaroslav s královnou Annou, na první pohled je patrné, že se nevyvyšují nad jiné, jejich děti si hrají běžně s ostatními a dobré jsou i vztahy
královských manželů k rodině štolby Petra.
 Prostorem, v němž panují zákony, které není radno překročit, je sousední Lesní země. Jeho panovnice zůstává tajemně v pozadí a lidé mohou potkat pouze správce země Pavučince.
 Král Jaroslav je potrestán za překročení léta tradovaného zákazu a svoji svobodu musí
vyvážit darem pro Pavučince.

Jakmile zjistí, že by se musel vzdát svého syna, snaží se jej zachránit. Ale něco za něco - Pavučinec si přece jen svou oběť vybere?

Vodník a Karolínka Pohádka TV film

Karolínka


Vodník a Karolínka (TV film) Pohádka / Česko, 2010, 57 min Režie: Jaroslav Hovorka Scénář: Miroslav Oščatka Hudba: Karel Cón Hrají: Josef Somr, Filip Cíl, .

O panně Mahuleně

O panně Mahuleně


Princezna Mahulena a hrabě Konrad se znají už od dětství a mají se rádi. Když ale Konrad požádá Mahulenina otce knížete Theodora o její ruku, kníže se mu jen vysměje s tím, že už má pro svou dceru jiného ženicha. Mahulena se vzepře, a tak ji dá přísný otec zazdít do hradní věže. Uplyne sedm let, než se jí podaří osvobodit. Když vyjde ven, zjistí, že otec mezitím zemřel, hrad je pobořený a opuštěný. Vydá se ihned za Konradem, který se má oženit s bohatou dědičkou. Ta ho ale ve skutečnosti nechce, jde jí jen o to, aby zdědila rodinný majetek. Kdyby se neprovdala, připadl by jejímu bratrovi. Výběr ženichů má omezený, protože její tvář hyzdí šeredný oheň. Konradovi se ukazuje jen zahalená závojem...

Štěstí a práce

Byl jeden chudobný člověk a měl dva syny. Staršímu bylo dáno jméno Josef, mladšímu Jan. Jednou jim starý otec
Drahý otče!
pravil: „Synové milí! jste už zrostlí a silni, já pak sestaral a sešedivěl jsem v práci mnohé a starosti. Učinil jsem pro vás, co mi bylo možného, nyní pak nemohu vás už živiti. Jděte a hledejte si štěstí!“

Jan zaradoval se tajně v srdci svém, neboť už dávno toužil do šírého světa tak jako ptáče, které poprvé z hnízda vylétnouti se strojí, nevědouc, že třeba dosti na blízku záhuba se mu chystá.

Josef pak zarmoutil se velice a pravil: „Drahý otče! nehezké by bylo, aby synové vaši, o něž jste tak dlouho pečoval, je živil, šatil a učiti nechal, na stará kolena vás hanebně opustili a v moc bídy vydali. Dovolte, prosím, abych směl zůstati s vámi — Jan nechť jde na zkušenou.“

Otec, mile dojat, objal zdárného synka Josefa, polibil ho a zůstalo tedy při tom.

Jan pak svázal vesele uzlíček svůj a přijal požehnáni otcovské, vydal se bez prodlení na cestu do šírého světa, aby hledal si Štěstí.

Přišel do jednoho velikého lesa. Tu kde se vzala, tu se vzala krásná panna, kteráž líbezně se na něj usmívajíc, pravila hláskem jako zlato: „Jsem tvé Štěstí, milý hochu, oblíbila jsem si tě a budu tě doprovázeti na cestách života tvého.“

Jan, dostav se tak snadno ku svému Štěstí, nesmírně byl rád. I chopil hned pannu, Štěstí své, za ruku a zvolal pln radosti: „Když jsi ty mé Štěstí, tož buď mi vítáno; nepustím tě už a prosím tě, abys i ty mne neopouštěla až do smrti!“

Panna hlasitě se zasmála a švitořila: „Milý synku! to ti nemohu slíbiti! Což jsi nikdy neslyšel, že Štěstí je nestálé? Ba milý Jene, slavný básník Jan Kollár dovolil si o mně napsati, že jsem měsíci ve své nestálosti podobné, ukazujíc lidem jednou tvář jasnou, jindy tmavou a někdy konečně i růžky! To již tak v mé povaze, doufám však, že tě to nezastraší!“

Jan skutečně si z toho nic nedělal, a tak šli dále spolu vesele rozmlouvajíce. Štěstí obdařilo jej hojně penězi, tak že se nemusil obávati nouze — byl nyní bohat a šťasten.

Jda se svým Štěstím dále, uzřel pod jedním stromem sedícího starce. Měl vážné vzezření, bílý dlouhý vous a lysou hlavu. Synek domnívaje se, že to nějaký žebrák, hodil mu jeden zlatý peníz. Stařec jej zvedl, schoval a pravil:

„Nejsem žebrák a toho peníze by mi nebylo třeba, ale přijímám jej a pro tvé dobré srdce ti poradím, jak bys mohl trvalého štěstí a spokojenosti dosíci; jmenuji se Rozum…“

Ale synek už kráčel dále a neposlouchal starce jsa zaujat docela svou krásnou společnicí, kteráž se stále usmívajíc, hleděla mu všemožné vyhověti. Švitořila a cesta vesele ubíhala. Brzy přišli k jedné veliké louce, na níž stál velebný chrám.

„Co je to?“ tázal se překvapený Jan. „To je chrám Umění,“ pravilo Štěstí, „tam se mladí lidé učí rozmanitým a překrásným věcem.“

„O já se nerad učím,“ rychle vpadl do řeči synek a nevrle obrátil se jinam.

„Dokud já s tebou jsem, nemusíš se ničemu učiti, když nemáš k tomu chuti,“ smálo se Štěstí, lichotíc mu.

Hned na to zahlédl Jan zase jinou překrásnou budovu, na níž velikými písmeny zlatými stálo: Práce!

„Co je zase tohle?“

„To je blažené a pokojné místo, kde lidé pracujíce, prospívají sobě a slouží vlasti své!“

Synek zase nemile dojat, odvětil: „To by se mi nelíbilo, neumím pracovati!“

„Ach, můj milý,“ Štěstí zase se smálo, „to by nevadilo! Kdo chce, ten se se naučí pracovati.“

„Já nechci,“ odpověděl Jan mysle si

„Komu Štěstí slouží,
po práci netouží!“

A tak šli dále a dále, až přišli do jednoho velikého a krásného města. Zde koupili si krásný dům s velikou zahradou a žili v radovánkách bez ustání. — — — — — —

Zatím doma bratr Janův, hodný Josef, dochoval milého tatíčka a sloužil mu věrně až k hodince poslední života pozemského. Proti smrti, bohužel, není žádného koření ani léku. Staříček umřel. Josef pochoval ho s pláčem a modlitbami mnohými a nasázel ještě na hrob otcův těch nejkrásnějších růží, rozloučil se s domovem, s tím drahým krajem, kde prožil své zlaté mládí, rozloučil se s chatou, kde stávala jeho chudobná kolébka, navštívil ještě hrob otcův i matčin, aby se zde vyplakal a šel, šel také do světa hledat si svého Štěstí.

Přišel do jednoho velikého lesa, a tu kde se vzal, tu se vzal, stál před ním stařeček. Měl dlouhé, bílé vousy a hlavu lysou. Byl vzezření vážného, kráčel opatrně, o hůl se opíraje. Josef uctivě pozdravil.

„Kam jdeš?“ ptal se stařec.

„Do světa na zkušenou,“ odpověděl Josef.

„Milý synku!“ pravil vážně stařeček, „už dávno jsi se mi zalíbil, a proto zde na tebe čekám. Jsem Rozum a chci ti upřímnou radu dáti, kterak ti lze ku trvalému blahu a spokojenosti dojíti.“

Synek byl velice rád, že potkal takového člověka, jenž může a chce mu poraditi; neboť šel poprvé do šírého světa, kde snadno člověk s pravé cesty zblouditi může, a políbil stařečkovi uctivě ruku, děl:

„Ctihodný stařečku, právě jsem přemýšlel, jak bych poctivě a jistě dospěl ku Štěstí, kterého žádostiv jsem. Prosím tě tedy velice, abys mi svou moudrou radou k tomu nápomocen byl, budu na to vždy vděčně pamatovati.“

„Chci, synku, chci ti poraditi. Slyš!“ pravil stařec a přidružil se k Josefovi, mluvil pomalu takto:

„Jdi, synku můj, po této cestě, až k jisté zelené louce. Tam stojí překrásný chrám Umění. S chutí a úctou nemeškej tam vstoupiti. Na vše, čemu se tam učí, pilný pozor měj a přičiň se; neboť

kdo chce něco míti,
ten se musí přičiniti,
a kdo se přičiní,
tomu Bůh požehná.

Buď trpělivý a vytrvalý; neboť vytrvalosť zmůže všecko.“

Oddechnuv si stařec, pokračoval: „Když vyjdeš z chrámu, uvidíš Pýchu, nebo Rozkoš, Nestřídmosť a jiné nectnosti. Nedbej však jich, ohlédni se po domu „Práce“. Tam vejdi a skonči dílo začaté. Pracuj pilně a neúnavně, a Štěstí tvé, jehož hledáš, přijde samo!“

Stařeček ukončil. Rozloučil se vlídně se synkem, jenž ho prosil, aby s ním byl stále, řekl: „Buď s Bohem! Pamatuj na má napomenutí, nezapomínej, že

v práci a vědění
je naše spasení!“

Stařec zmizel. Josef šel zamyšlen dále. Uzřev chrám „Umění“, učinil jak mu radil moudrý stařeček. Později vstoupil i do domu „Práce“, přičiňoval se, byl spokojen a šťasten při pilné práci své.

Ale tak nevedlo se bratru mladšímu Janovi, který se Štěstím se ubytoval ve velkém městě. Nestálé a rozmarné Štěstí, jemuž se brzy lenivý Jan zprotivil, najednou se ztratilo. Janovi padalo vše z ruky, nač ubohý sáhl; nic se mu nedařilo. Jmění se brzy rozprchlo; neboť Jan byl uvykl žíti po velkých pánech. Stal se brzy hotovým žebrákem; neuměje a nechtěje pracovati, potloukal se po světě. A konec? Kdesi bídně zahynul.


Jan Milota, cs.wikisource.org


Zlatý pták

Byla jedna velice chudá matička. Měla jedinou jen dcerušku jménem Barušku. Zůstávaly spolu v malinké světničce. Matička pracovala z rána do večera, aby jen svou dcerušku mohla šatiti a živiti. Baruška chodila do školy a pilně se učila. Nevedlo se jim zle, až Pán Bůh těžký kříž seslal na starostlivou matičku, totiž nemoc.
Zlatý ptáček
Nemohla ubohá již pracovati a Barunka nemohla choditi do školy. Seděla u chudobného lůžka své drahé mateře a každé chvíle zahrnovala ji svou starostlivostí a láskou, při čemž ji líbala a objímala. A když nemocná si zdřímla, modlívala se Barunka ku milému Pánu Bohu, aby matinku brzy uzdraviti a tak je bídy zprostiti ráčil. Pak si vzala nějakou knihu, učila se, neb jinou se zabývala prací.

Jednou probudila se matinka z osvěžujícího spánku. Jak to Barunka viděla, ihned se velice radovala, líbala ji, a ptala se: „Jak ti je, drahá matinko?“ — „Milé dítě,“ pravila nemocná tiše, „je mi dosti volně, jsem jen trochu slaba.“

„Přeješ si něco, milá matinko?“ tázala se Barunka s úsměvem dále, dávajíc na jevo, že je vše ochotna hnedle vykonati. Nemocná usmávši se, laskavě děla: „Měla jsem, milé dítě, podivný sen. Zdálo se mi, že držím v ruce krásnou kytici červených jahod. Jedla jsem je. Ach, jak byly chutny — ba, zdá se mi, jakobych dosud cítila líbeznou jejich vůni! Ach, můj milý Bože, co se to jen člověku plete! V zimě jahody!“

„Drahá matinko, což by to nemohlo býti?“ vesele švitořila Barunka, „Pán Bůh je mocný!“

„Ovšem, ovsem, drahé dítě,“ kývala smutně hlavou nemocná, „avšak nejsou nyní doby, kdy děly by se zázraky. Což je člověk před Bohem — zrnko písku! Nebyla bych se ani zmínila, ale zdá se mi, jakobych je byla skutečně jedla; tak mne občerstvily. Ach, kéž by bylo léto!“ vzdychla nemocná.

„Doufej, matinko, že tě Pán Bůh brzy uzdraví, neboť u něho nic není nemožného.“

„Dejž to Bůh!“ doložila matka.

Celý den Barunce nechtěly ty jahody z mysli. Stále si je představovala veliké, červené a vonné, jak je u veliké kytici matince podává.

Sotva druhého dne matinka usnula, přistrojila se Barunka, pokropila se svěcenou vodou, jež u dveří ve kropeničce se nacházela, pohlédla ještě na spící matinku, zavřela, a rychlým krokem vyšla do polí.

Všady ležel sníh, na němž tu a tam bylo znáti stopu zvěře neb nějakého osamělého chodce.

Barunka se zachvěla zimou, zahalila se úžeji ve svou plachetku, tázala se sama sebe, kam spěje a není-li to nerozum, hledati v zimě jahod.

„Doufám v Boha,“ pravila, „a nenaleznu-li jahod, nasbírám aspoň klestí, abychom si mohly zatopiti.“ To šeptajíc, pospíchala ku tmavému lesu, jenž nebyl daleko.

V malé chvíli octla se v lese. Nad hlavou její tvořily stromy klenbu ze svých mohutných, sněhem stížených větví. Hluboké ticho tu panovalo, že Barunku ovanul zvláštní milý cit, jako v chrámě; ale bylo tu nějak velice smutno, ba mrtvo. Ani ptáčka slyšeti, ani květiny viděti nikde nebylo. Ach, jaký to rozdíl nyní a v létě! Chvíli kráčela Barunka lesní tišinou, marně se ovšem ohlížejíc po jahodách — nenašla ani klestí… Vše spalo pod bílou loktuškou sněhovou. Barunce začalo býti teskno. „Kam? Kam?“ zakrákala jí vrána nad hlavou, jakoby kárala z nerozumu bláhové dítě. Barunka div se nedala do pláče; zimou se celičká chvěla a odvaha jí opouštěla.

V tom slyš! co to? Jakési tiché sténání a vzdychání. Někdo tu musí býti. Nerozmýšlejíc se dlouho, spěchala Barunka v stranu, odkud byla zaslechla ony vzdechy a stony. Dospěla k nevysokému pahorku a pod ním, hle, leží jakýsi stařeček ve sněhu. Oděn je chatrně a nemůže už asi dále, zde klesl únavou a zimou! Hodné děvčátko pokročilo a se slovy: „Pochválen buď Pán Ježíš Kristus!“ pomáhalo stařečkovi zase na nohy. Stařeček vstal pomalu ze sněhu a hladě hodné děvčátko po zardělých líčkách, blahořečil mu.

„Bůh rač tě za tvůj dobrý skutek odměniti, soucitné děvčátko,“ mdle hovořil stařeček, „jsem, jak vidíš, ubohý žebrák — zde jsem klesl, a byl bych snad zmrzl. — Jak se ti odměním?“

„Nermuťte mysli, dědečku,“ čile odpověděla Barunka, „co jsem vám dobrého učinila, nestojí ani za řeč a na odměnu už docela nemyslím.“

„Drahé dítě,“ pokračoval žebrák, „zbloudil jsem v tomto hlubokém lese; buď tak hodná, ukaž mi cestu do nejbližší vesnice, abych nezabloudil někde v šírém poli.“

„S radostí vás, dědečku, dovedu na pravou cestu,“ švitořila Barunka, „půjdu s vámi, až do vesnice, neboť jdu domů.“

„Jak ti říkají, milé dítě?“ tázal se po chvilce žebrák.

„Barunka.“

„A co hledáš v tomto zasněženém lese?“ „Ach Bože!“ vzdychla Barunka vzpomenuvši si na svou nemocnou matinku, „vyšla jsem já bláhová hledat jahod. Myslila jsem, že by se matička moje jimi uzdravila. Ach, jaký to ode mne nerozum! Ani trochu klestí jsem nenasbírala, abychom si mohli doma zatopiti.“

„Máš tedy nemocnou matičku? Bůh dá, že se uzdraví; nadarmo jsi nešla do lesa.“

„Hle, tu cesta do naší osady,“ ukazovala Barunka. V tom okamžiku spadl se stařečka bídný oděv jeho; on rostl, rostl, až dosahoval téměř k vrcholkům stromů. Z bídného žebráka stal se veliký kmet jako král oděný. Brada jako stříbro se lesknoucí splývala mu až po pás.

Děvčátko nevědouc, co se to děje, trnulo a třáslo se jako list.

„Neboj se, Barunko, nic se ti nestane,“ vznešeně zahovořil kmet a ukázav zpět do lesa, pravil: „Natrhej nemocné matce své jahod, co ti libo.“

Kdo vysloví radostný úžas hodné Barunky, když obrátivší se do lesa, zřela ve šlépějích starcových, kde sníh byl roztál, ty nejkrásnější se rdíti jahody! Hned natrhala velikou kytici těch krásných jahod a děkujíc radostné kmetovi, chtěla pospíšiti domů.

„Počkej, milé dítě,“ pravil kmet, „ty jahody přijmi za svou lásku k nemocné mateři. Musím tě však ještě odměniti za tvůj soucit s ubohým žebrákem.“

Na ta slova kmet zatleskal, až se to daleko široko rozléhalo. Hned objevil se překrásný, veliký pták, jehož peří duhovými barvami se jen třpytilo.

„Tohoto ptáka si vezmi, abyste neměly už nouze; máť pak tu zvláštnosť, že čeho se svým zobákem dotkne, to vše okamžitě se promění v zlato nebo kámen.

Pták usednul Barunce na rameno, a kmet zmizel.

Kol vše bylo ticho zase a mrtvo. Barunka ani nevěřila, že to vše je skutečnosť ale veliká kytice jahod a zlatý pták ji o tom přesvědčoval. I dala se plna radosti ua cestu k, domovu. Ani nevěděla jak přelétla zasněžená pole a octla se opět doma.

Vstoupila po špičkách do malé světničky, kytici jahod v jedné a překrásného ptáka v ruce druhé. Matinka ještě spala.

Pták vzlétl a usadil se na postel k nohám nemocné. Barunka sedla si na své obyčejné místo u postele a jahody, jichž libá vůně brzy naplnila celou světničku, položila zlehka na peřinu.

Zlatý pták začal najednou tak sladce zpívati, že by snad k vůli němu pustá skála se zazelenala.

Nemocná se probudila a uzřevši překrásného ptáka a uslyševši líbezný jeho zpěv, nemyslila jinak, nežli že ještě spí. Když vsak hodná Barunka jak obyčejně jí ruce i ústa zlíbala a kytici velikých červených jahod jí podala, nemohla nemocná matička se z údivu ani probrati. Slzy bohaté kanuly jí po bledých lících, hleděla brzy na krásnou kytici jahod, brzy na zlatého zpěváka a zase na svou dcerušku blaženě se usmívající. I tázala se pohnuta:

„Drahá Barunko, pověz mi, je to krásný sen nebo skutečnosť? Pověz, jak přichází sem tyto jahody a tento veliký, krásný pták?“
A tu Barunka vypravovala, jak, co matka spala, odešla v Boha doufajíc do lesa hledat jahod, jak chvěla se zimou a chtěla se už domů navrátiti; jak uviděla v sněhu ležeti ubohého žebráka a jak mu ukázala cestu do vesnice. Jak dále se žebrák proměnil u velikého, vznešeného kmeta, jak v slépějích jeho vyrostly jahody, jak jí toho ptáka daroval, by nouzi neměly, a že to je takový pták, do čeho zobne, to se v zlato nebo kámen promění!

Matička naslouchala jako nějaké pohádce a vděčně pohlédnouc k nebi, modlila se vroucně dlouhou chvíli; slza za slzou plynula tiše po lících. Konečné objavši drahou dcerušku svou, líbala ji.

„Matinko, vezmi si jahody,“ radostně prosila Barunka, „doufám v Boha, že tě uzdraví!“

Matička nemohouc oddolati líbezné vůni krásných, velikých jahod, jedla. Zdálo se, že s každou jahodou nová svěžesť a síla vstoupá do mdlých údů; krev rozproudila se rychleji a červeň oživila její líce.
Nový spánek, jenž na to se dostavil, navrátil nemocné předešlé zdraví, tak že probudivši se, pravila: „Jak mi volno a lehko! Cítím se zdráva, vstanu!“ I vstala po dlouhé době zase z lože svého. „Hleď, matinko, Bůh učinil, že ty jahody tě zase uzdravily,“ líbajíc matku, radostně volala Barunka.

„Nikoli, dceruško, jahody, ale tvá láska, tvé dobré srdéčko mi navrátilo zdraví!“
Obě se objímaly a zlatý pták vesele zpíval, že zpěv jeho líbezný daleko se rozléhal.

„Musíme dáti tomu ptákovi něco do zobáčku!“ pravila vesele matička, a hned vzala trochu zrní a nasypala mu na stůl. Pták přiletěl, zobal, zobal a zrní se proměnilo ve zlato. A tak vše, čeho se zobákem svým dotknul, bylo ryzí zlato. Nyní nemusily se báti nouze. Zařídily si pěkné, malé hospodářství a byly spokojeně živy.

Ale zlí lidé brzy jim toho nepřáli a všelicos podivného si o nich vymýšleli. Zvláště lakomý jeden soused je bedlivě pozoroval a nepřál jim překrásného ptáka. Tušil snad, že je to pták zázračný, jenž je as příčinou blahobytu těch hodných lidiček.

Jedenkráte v nepřítomnosti domácích vloudil se do jejich příbytku, vzal ptáka a odnesl ho. Postaviv ho doma na stůl, chtěl aby mu snesl zlaté vejce a křičel:

„Snes zlato čisté,
sic zhyneš jistě!“

Pták ho klepl zobákem svým, a otevřeným oknem odletěl do lesa. Závistník zkameněl.



Jan Milota, cs.wikisource.org

Kouzelný hrnéček

Byl jeden chudý tkadlec, byl v nájmu ve tmavé a vlhké komůrce. Jeho celým jměním byl chatrný
Pohádkový servis
stav, za nímž dělal, a rozviklaný stůl, na němž jídal. Byl to velký ubožák, a přece milý Pán Bůh na něho tak zhola nezapomněl: poslalť mu před nějakým časem po svém čápovi roztomilé nadělení — dcerušku a ta měla v tělíčku zlaté srdíčko. Ale to ten tkadlec nevěděl, až teprve po smrti své milé ženy.

Když tu dobrou, starostlivou matičku za kostelem uložili ku věčnému odpočinku, vrátil se hluboce zarmoucený otec se svou malou Karluškou do svého chudobného příbytku, sedl za stav, ale nepracoval; pro slzy neviděl ani díla. A plakal ještě více, když u svých nohou viděl malého plačícího sirotka. Byly to nyní smutné chvíle. Ale Pán Bůh časem svým i největší žalost skonejší; a tak i tato bolesť pomalu usínala, když jednoho smutného večera, an ubožák tkadlec zase byl trápen smutnými vzpomínkami, otevrou se z ticha dvéře (že to ani neklaplo) a u stavu objeví se v šeré plachetce zahalená neznámá osoba.

Tkadlec se ulekl (nedomnívalť se jinak než-li, že to sama smrť). Stařena vztáhla ruku, položila ji tkalci na rameno až se zachvěl, a pravila hlasem, který se podobal šelestění větru: „Odlož smutek a starosti, dobrý muži! Jsem kmotřička tvé malé Karlušky; stála jsem u její kolébky a starala jsem se o ni už tenkráte; neboť jsem jí vložila do útlých ňader zlaté srdéčko. Chci se i dále o ni starati, až tebe již nebude…“ Jak přišla, zticha zmizela.

Tkadlec se hrůzou ještě třásl, a dlouho se nemohl vzpamatovati. Pak vzpomněv si, že to byla Sudička, jež miláčku jeho, malé Karlušce usoudila štěstí, zaradoval se, chytil své dítě, vyzdvihl je vysoko nad hlavu, poceloval, a zvolal:

„Viděla’s ji, viděla?“

„Koho, tatínku? Já jsem neviděla nic.“

Od těch dob starý tkadlec byl veselejší a neměl už tolik starosti o své milé dítě; neboť věděl, že má zlaté srdéčko v těle a že dobrá Sudička se o ně stará. Ale časem, když byla venku nechvíle, vzpomínal, vzpomínal na milou svoji ženu; zdálo se mu i mnohdy, že slyší slova Sudičky „až i tebe již nebude“, a tu, jak za stavem dělal, a „bičem“ člunek sem a tam házel, připadalo mu bouchání stavu jako těžké vzdychání.

Karluška však chodila pilně do školy, a to její zlaté srdíčko dělalo pravé divy; bylať nejhodnější školačkou a nikdo nemohl se jí dosti nachváliti. Bohužel netrvalo to dlouho, a tkadlec uložil se za kostelíčkem po boku její dobré matinky. Musila nyní do služby. To jí však nevadilo, aby každého dne si nezašla na tiché hroby svých nejdražších rodičů a nezalívala tu zelenou travičku svými slzami. Sázela zde i nejkrásnější květiny, a pilně je opatrovala. Ač ve službě ani kuřeti neublížila a nikomu na kříž stébla nepřeložila, přece jí bylo zakusiti mnoho ústrků, a konečně byla i ze služby propuštěna.

Zarmoucená ubírala se jednoho letního dne do města, aby si tam vyhledala službu. Šla lesem, a přišla po dlouhé pouti k velikému buku, na němž visel obrázek světice a pod nímž leskla se křišťálová studánka. Zde se zastavila, pomodlila, vodou občerstvila a usadivši se na měkkém mechu, jala se s velkou chutí pojídati kousek černého chleba, který vyndala z chudého uzličku svého. Bylo tu tak krásně ticho jako v Božím kostelíčku; ptáci zpívali, mušky a motýli tu poletovali, květiny se rozvíjely. Karluška se cítila všecka šťastná.

Tu kráčí lesní cestou uprášená, bídná stařena, o hůl se opírá a docházejíc ke studánce, zastaví se. Vidouc děvčátko zde, ano jí, natahuje svou hubenou dlaň. Karluška vyskočí a podává jí s úsměvem zbytek chleba, který ještě nesnědla. Stařenka chléb vděčně béře, a s velkou chutí pojídá. Na to praví hlasem sotva slyšitelným: „Mám, dceruško, žízeň, ale bojím se nahnouti nad vodu, aby se mi hlava nezatočila…“ Sotva dořekla, obrátila se Karluška rychle ke studánce a vidouc tam veliké listy podběle, utrhla jeden, nabrala do něho vody a podala stařence. Stařenka se napila. Pak se posadila s Karluškou pod strom a praví: „Milá Karluško, jsem tvá kmotřička Sudička. Zkoumala jsem nyní jen tvoje zlaté srdíčko; protože jsi se tak laskavě a milosrdně ke mně zachovala, vezmu tě do služby. Musíš však u mne býti plná tři léta, a ten čas až vyprší, obdržíš mzdu, jakou budeš chtíti. Pojď se mnou! Na to Sudička vstala a vedla Karlušku hloub a hloub do lesa. Po nějaké době přišly k veliké skále, mechem porostlé a v hustém stromoví cele zakryté. Sudička se skály dotekla prstem svým, skála se otevřela a vešly. V prostranné jeskyni, kde se nacházely, bylo světlo jako na jasném dni a zařízeno zde bylo vše tak pohodlně a bohatě jako v panském pokoji.

„Rozdělej oheň!“ pravila Sudička, a v několika minutách plápolal už v krbu jasný oheň. Karluška jala se připravovati pro stařenku nějaký pokrm; mělať zde všeho k tomu potřebného s dostatek. Stařenka zatím hověla si v pohodlné lenošce a se zálibou dívala se na čiprné děvče. Při jídle dovolila Karlušce, aby s ní seděla u jednoho stolu. Kdysi pravila: „Často jest mi, dítě milé, odejíti, a tu musíš se především starati, aby zde všecko bylo čistě uklizeno. Ve chvílích odpočinku můžeš přísti, šíti, neb jinou užitečnou prací se zabývati. Nikdy však nesmíš odtud odcházeti a toulati se po lese.“ Karluška ráda přislíbila vše, co si stařenka přála.

Když byla zase Karluška sama a veškerou práci svoji odbyla, chopila se vřetena, přistavila si přeslici a jala se přísti.

Tu teprvé spozorovala, že má tady společníka — malého psíka, který se k ní blížil a se lichotil. Měla radosť, hladila to upřímné zvíře, a od té doby pejsek se od ní ani nehnul; ona pak dělila se s ním téměř o každé sousto. Litovala jen, že ta němá tvář nemůže mluviti, ačkoli se zdálo, že všemu, co se k němu mluví, rozumí.

Když stařenka přišla, a vše v nejlepším pořádku shledala, chválila moudrou Karlušku.

Tři léta uplynula zde jako tři neděle, a Karluška se nemálo divila, když jí stařenka zvěstovala, že čas umluvený již uplynul a že tedy má požádati o svoji mzdu. Karluška nevědouc, oč by požádala, pravila stařence, že nežádá ničeho. Stařenka však stála na svém, ač dala jí čas na rozmyšlenou.

„Co mám činiti? oč požádati?“ přemýšlela nyní Karluška. Nechtělo jí pranic napadnouti. Byla spokojena, šťastna. Neměla žádných přání, netoužila ani po bohatství a požitku, ani po slávě. S úsměvem obrátila se k milému pejskovi, jenž se k ní lichotil, jakoby jí něco sděliti chtěl.

„Tak mi pověz, milý pejsku, co si mám vybrati — já si vezmu tebe — ano?“ Pejsek jakoby nic najednou povídá: „Vem si, Karluško, tuhleten hrnéček.“

„I pro pána krále! A proč pak si mám vzíti ten starý hrnéček — vždyť za nic nestojí.“

„Jen mne poslechni, Karluško, a nic jiného si nežádej!“ radil znova pejsek.

V tom tu byla zase už stařenka: „Nu, co pak jsi sobě tedy vybrala, čeho si přeješ za své věrné služby?“ ptala se vlídné Karlušky.

„Nic, matičko, než tuhleten starý hrnéček.“

„Aj, aj!“ smála se stařenka, „kdo pak ti tak moudře poradil? (a zahrozila pejskovi, jenž hned se lichotil, jakoby za odpuštění žádal). Nu, co jsi sobě vybrala, to měj! A tohohle dobrého rádce ti přidám — může ti hrnéček nositi.“ Karluška měla radosť, že si smí pejska s sebou vzíti.

„Ale víš-li pak, Karluško, jaký je to hrnéček? Nevíš? Tu to máme! Chce, a neví ani co! To je, drahá dceruško, hrnéček takový: když ho požádáš, navaří ti jídla, jakého se tobé jenom zachce. Ba uvaří ti i takové jídlo, kterého ještě nikdo nejedl, a které čáry přemáhá. Vem si jej tedy, a jdi do královského města — tam ho budeš moci upotřebiti. Provázej tě Pán Bůh!“

Karluška se rozloučila se stařenkou srdečně, děkovala ji za vše, co jí kdy učinila a rychle vydala se s pejskem na cestu do královského města.

Šla dlouho lesem. Slunce již zapadalo a Karluška byla velmi umdlena. Sedla si tedy pod veliký strom, postavila hrnéček, a prosila, aby jí něco uvařil. V hrnéčku to trochu zasyčelo, zabublalo, a jídlo bylo pohotově. Karluška požila pokrmu s velikou chutí, ale nezapomněla pejska a zbytek mu dala. Potom si položila svůj uzlíček pod hlavu a usnula. Pejsek byl zatím na stráži. Jak se jen rozbřesklo, zbudil pejsek Karlušku, hrníček uvařil dobrou snídani, a zase šla Karluška dále. Pejsek s hrníčkem běžel napřed ukazuje cestu ku královskému městu.

Když slunce dostoupilo svého vrcholu, vyšla Karluška z lesa a hle! tu byla pěkná rovina a na té leželo veliké královské město, a uprostřed města na vrcholu stál nádherný královský palác. Karluška zajásala, pejsek radostí skákal a štěkal, oba pak s dvojitou chutí pospíchali k městu. Když tam přišli, pozorovala Karluška, že jsou domy ověšeny černými fábory a královský zámek na vrchu, že je celý ve smutek zahalen. Ihned se ptala lidí, co by to znamenalo. Lidé jí povídaly, že královský princ už dlouhý čas je těžce nemocen a že ho nic neuzdraví, leda pokrm takový, který všecka kouzla přemáhá a jaký ještě nikdo neuvařil a nejedl. Tu Karluška si vzpomněla na slova stařenčina o hrnéčku, který takový pokrm dovede připraviti. I zaradovala se v duchu, a šla rovnou cestou do královského zámku. Když tam přišla s pejskem a hrnéčkem, zastoupil ji vrátný cestu a ptal se, čeho by si přála? Když mu to upřímně pověděla, dal se do smíchu a pravil: „Nic nepořídíš, děvče. Byli zde už doktoři z celého světa, a pokrm připraviti nedovedli — jak bys teprve ty toho dovedla?“ A nechtěl je vpustiti. Ale starý král díval se právě z okna a všecko viděl. I poslal svého komorníka dolů, aby přivedl k němu to děvče s pejskem. Komorník to učinil. Když Karluška poznala krále a viděla na jeho hlavě zlatou korunu, hned padla před ním na kolena a políbila mu ruku. Král se na ni vlídně usmál a pravil: „Neboj se, děvečko, vstaň jen a řekni mi, čeho si přeješ?“ Tu teprvé si Karluška dodala srdce, vstala a pěkně pravila:

„Milostivý pane králi, slyšela jsem, že pan princ je nemocný, a chtěla bych tedy uvařiti takový pokrm, co by ho uzdravil.“ Starý král zavrtěl povážlivě hlavou, a pravil: „Nevím, milé dítě, zda se ti to podaří, ale s pomocí Boží se všecko zdaří — můžeš se o to pokusiti.“

Na to komorník ji zavedl i s psíkem do zvláštního, krásného pokoje, a odešel. Jak se octla Karluška sama, nejprve se pomodlila, a potom prosila hrnéček, aby takový a takový pokrm uvařil. Chvilku se v hrnéčku jakoby nic nehýbalo, pojednou to začalo syčeti, šuměti, bublati a praskati a za chvíli vše zase utichlo, — pokrm byl hotov.

Karluška vzala zlatý talíř, na něj položila pokrm, z něhož převeliká vůně vycházela, a nesla to starému králi. Starý král se velice podivil, když viděl jídlo připravené a cítil libou vůni. Ihned zavedl Karlušku k princovi. Princ, jakmile Karlušku uviděl, velice se zaradoval, vzal od ní jídlo a s velikou chutí je snědl. Potom usnul. Spánek jeho byl hluboký a trval dlouho.

Karluška zatím byla ve svém pokoji a modlila se, aby to Pán Bůh všecko dobře spraviti ráčil. Třetího dne před východem slunce zavzněly z hradu mocné rány z děl, a ozvala se veselá hudba. Karluška se velice zaradovala a rychle se oblekla. V tom vstoupil do pokoje starý král, byl plný radosti, a objímal Karlušku jako svou milou dceru. Oznámil ji hned, že princ se probudil a že je zdráv jako ryba.

Za několik dní byla na hradě královském hlučná svadba, k níž byli pozváni králové a císařové, až z deváté země za mořem. A kdo byl nevěstou? Inu Karluška. Starý král přestal kralovati, protože se mu už moc třásla ruka, a nemohl nic ani podepsati. Mladý král s milou Karluškou panovali dlouho šťastně. Hrníček kouzelný byl uložen mezi královské klenoty a pejsek se tak vyučil, že mladé královně držel v zadu šaty, aby se po zemi nevláčely a nezaprášily, protože byly tuze dlouhé.




Jan Milota, cs.wikisource.org

Hledáte tu svoji pohádku? Je možná tady!

0 lásce 12 měsíčků Adina Mandlová Africká královna Anděl Páně Andělíček strážníček Andersen Anička s lískovými oříšky Animovaný svět Arabela Ať přiletí čáp královno Ave Maria Babička BaJaJa Betlém Bob a Bobek Bobr Boháč a chudák Bohatství Božena Němcová Broučci Bubáci Byl jednou jeden král Celovečerní pohádky Celý film Byl jednou jeden král Cinderella - When I Fall in Love Čarodějnice Čarodějův učeň Čepička trh a mimčo v závěsu Černokněžník Čert a Káča Čerti u nás Čerti u sousedů Čertouská poudačka Čertova nevěsta Čertův mlýn Čertův švagr Červený traktůrek Česká pohádka Čtené Pohádky Dařbuján a Pandrhola Der Hase und der faule Förster Děvčátko se sirkami Divotvorný ubrousek Dmitri Shostakovich - The Second Waltz Dobrou noc prasátka Dům U zlaté studny Dva mrazíci Dvanáctero lovců Ferda mravenec Filmové pohádkové drby Hadíth Hajný Robátko Hastrmani Hledejte krtečka! Honza a Jenovéfa Horseland Hrátky s čertem Hrneček Google Hrnečku vař Chip And Dale Chipmunk Chytrá selská dcerka Izer Jabloňová panna Jahůdková panenka Jak dědeček měnil Jak Kuba utekl ke Krakonošovi Jak se budí princezny Jak se Honzík učil latinsky Jak se stal Matěj Cvrček doktorem Jak šla slepička a kohoutek na vandr Jak Trautenberk prodával vodu Jak zajíc přelstil líného hajného Jan Werich Jelen Zlatoparoháček Jen počkej Jesličky Jezdecký klub Ježibaba Ježíšek Jirka s kozou Jiřička příběhy Jiřička příběhy na dobrou noc Jiřičky pověsti Kai a Gerda (Sněhová královna) Kámen krásy Karel Čapek Karel Jaromír Erben Karel Kryl Nevidomá dívka Kdo je hloupější? Kocour kohout a liška Kocourek Kocourek Sammuel Koledy Koně Kouzelná mošna Kouzelné křesadlo Kouzelný hrnéček Kouzla králů Krakonošovy námluvy Král a klaun Královna Koloběžka První Královna ohně Kreslený film Kristian Krkonošské pohádky Krteček Krteček a maminka Krteček a orel Krteček v Číně Krtek a zahradník Krtek a flétna Krtek a hodiny Krtek a kašna Krtek a létající koberec Krtek a malá žába Krtek a myška Krtek a robot Krtek a vejce Krtek a weekend Krtek a zelená hvězda Krtek hodinářem Krtek Mix Krtek saves his home Krtek v metru Kuřátko Lesní pohádka Lesní příběh stromu Lišáček Liška a čáp Liška Eliška Lištička a taštička na regále Lotrando a Zubejda Madlenka Mach a Šebestová Malá mořská víla Maminka Maminky sen Méďové Medvědi Meluzín Hejkal i Rusalky Myška a knížka Nádherná Večernice Nebeská Rosa Nedělní pohádky Nejkrásnější české pohádky Nejkrásnější hádanka největší moudro na světě Nekonečný příběh Německy Nepohádka o člověku Novoroční příběh O babičce a nůši O bezhlavém rytíři O broučkovi O čápovi a lidech O čápovi a lišce O dívce co podržela slunce nad mořem O Drobečkovi O Dušičce O dvanácti měsíčkách O dvorečku domečku kohoutkovi a slepičce O hloupém Honzovi O Honzíkovi a Mařence O Honzovi O hrbáčkovi O chytré kmotře lišce O jedné panence O ježečkovi O Kdybískovi O koblížkovi O kocouru kohoutu a kose O kohoutkovi a slepičce O kominíkovi O koních a dětech O kouzelné zahradě O kováři a čertu O Krakonošovi O králi co nepoznal housle O krtečkovi O květinovém talíři a slepičí polévce O labuti O lišce O lišce a chytré sýkorce O makové panence a motýlu Emanuelovi O malém prasátku O malém trempíkovi O medu O modrooké holce O nadávající princezně O naschválníčkovi O Nebeklíči O nebi moři a slunci O neposlušných kozlatech O nepravém a pravém čertu O Palečkovi O panně Mahuleně O pejskovi a kočičce O perníkové chaloupce O Pifarce První princezně O popelce O princezně a žabákovi O princezně O čertovi O drakovi a nebojácném Mikešovi O princezně se zlatým lukem O princezně solimánské O princezně z Rimini O ptáku Ohniváku O růžových kozačkách O smolíčkovi O Smůle a o Štěstí O sněhurce O srdíčkovém hrnečku O stříbrném rytíři O světle na zemi O syslovi O štěstí O třech rytířích O Vánočním stromečku O veliké řepě O veselé pastelce O veverce O vlku O vodnících O zajíčkovi O zeměklíči O zemi a zahradě O zlatém kapradí O ztracené pohádce Oldřich Nový Online pohádky Paleček rytířem Pasáček a kouzelná píšťalka Pastýřka a kominíček Pat a Mat Peníze Perníková chaloupka Persie Písničky z pohádek Pohádka Pohádka na dobrou noc Pohádka o Červené karkulce Pohádka o jaru Pohádka o kočicce Pohádka o podzimu Pohádka o vodě Pohádka ze mlejna Pohádkové fotografie Pohádkové vtipy Pohádky tisíce a jedné noci Pošťák Pat Pověsti Povídala vrána vráně Prázdniny Princ a Večernice Princ Bajaja Princezna na hrášku Princezna Pampeliška Princezna se Zlatou hvězdou Pro internetové guru Pro malého medvídka Programy a tipy Příběhy jako pohádky pro děti Pyšná princezna Rákosníček Relaxing Music Rozum a Štěstí Rumburak Rumcajz Ruské pohádky Růže Růžena Nasková Ryby Rytíř Červená růže S čerty nejsou žerty Scarabeus Sdílejte přátelům! Sedlák milostpánem Sedm prázdných dnů Sen o vlčím máku Shadows Shiraz Skřítek Skřítek Racocheil Slunce je králem dne Snake charmer's flute Sněhurka Sněhurka a jak to bylo dál Sněžná peřina Some day my prince will come Spejbl a Hurvínek Splněný dětský sen Stream Strejček Příhoda Sůl nad zlato Svět hraček Svět je barevná hra Svět na bílo Šílená pohádka Šíleně smutná princezna Šípková Růženka Škola Štědrý den Štěstí a práce Tajemství Tajemství lesní země Tajemství staré bambitky The Mole and the Chewing Gum The Old Man Tip a Tap Traktor Tom Tramping Trautenberg Trautenberk trpaslíci Tři oříšky pro Popelku celý film Tuláček Tweet Tygr a Pú Vandr Vánoce Vařila myšička Včelí medvídci Včelí medvídci - Ubrečený Včelka Mája Večerníček Velikonoční koleda Velká kočičí pohádka Verše Veverčí pohádka Videopohádky Víla Amálka Vimeo Vodník a Karolínka Zahrada mandloňových květů Zahradní pohádka Zachráněný čert Zachraňte krtka! Zajíc a liška Záleh Zavřete oči odcházím Zima Zlá královna Zlatovláska Zlatý jelen Zlatý pták Znám jedno místo Zničit krtka Zvířátka a Petrovští Živá voda Život jako pohádka

PŘEJDĚTE NA DALŠÍ SKVĚLÉ STRÁNKY AUTORŮ

Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...