DIVOTVORNÝ MLÝNEK

Dívčina s divotvorným mlýnkem
DIVOTVORNÝ MLÝNEK

Žilo jednou na světě děvčátko sirotek. Každý ví, jaké mají sirotkové bídné živobytí. Předhůzky a spílání, k tomu se lidé najdou vždycky, ale vlídného slova se nedočkáš od nikoho.

Těžko si dívčina dobývala kousek chleba a teplý koutek. Od rána do večera musila mlít selce zrní na ručním mlýnku. A byl to pořádně veliký mlýnek, a těžký jako hrom. Ale děvče neznalo únavy. Chvílemi se zdálo, že už ani ruku neuzdvihne, jak je zemdlené, ale pak si zazpívalo a práce se dařila zas.

Jednou navečer točila dívka svým mlýnkem na prahu stodoly a vesele si zpívala, až se to po dvoře rozléhalo.
Tu vešel do vrat stařičký dědoušek a posadil se vedle.

„Pěkně zpíváš, dívčičko," pravil stařeček, „a ještě lip ti práce hraje v rukou. Nesemlela bys mi taky hrstičku zrní? Dostal jsem je od dobrých lidí, ale nemá mi je kdo semlít."

„I proč ne!" odvětila dívčina. „Jen sem, dědoušku, to zrní dejte."
Staroch vytáhl z mošny malý uzlíček a nasypal zrní do mlýnku. Dívka je semlela a stařeček poprosil znova:

„Neupekla bys starému člověku placku?“
„Ale upeču, dědoušku, upeču."
Děvče běželo do stavení, zadělalo, roztopilo pec a upeklo staříkovi placku.
„Dobré chuti přeju," řeklo nádavkem.
„Ach děvečko milá," odpověděl stařeček. „Suchý chléb leze špatně do krku. Nepřinesla bys mi napít vody?"

Děvče vzalo vědro, běželo ke studni, přineslo staříkovi vodu a dalo se znovu do práce.
Dědoušek snědl placku, zapil vodou a řekl:
„Děkuju ti, děvečko, žes mi pomohla. I já tě podaruju něčím, co tě potěší."
Chvíli se přehraboval v mošně a vytáhl odtamtud modrý šáteček.

„Ach dědečku," pravila dívčina, „takový krásný šátek jsem ještě nikdy neměla. Ani nevím, kdy jej na sebe vezmu. Vždyť já si nesmím vyjít ze dvora ani ve svátek!"
„Na žádný svátek nečekej," odvětil stařík. „Hned dnešní noci, jakmile se uložíš ke spánku, si jej uvaž na hlavu a mysli na to, po čem ze všeho nejvíc na světě toužíš."
Tak pravil starý žebrák a odešel. Děvče bylo brzy s prací hotovo a uložilo se ve stodole k spánku. Na hlavu si uvázalo modrý šátek, a než zavřelo oči, pomyslilo si:

Co bych si tak měla přát? Ach, ráda bych alespoň ve snu viděla mlýn, který sám mele zrní!

A co se nestalo? Dívčině se zdál zvláštní sen. Jako by šla sama dlouhou silnicí a vedle ní běžel pes ze dvora. Jde, jde, a najednou před sebou vidí veliký statek. Vrata jsou otevřena dokořán, nikde živé duše. Děvče vejde do vrat a zůstane stát uprostřed dvora. Tu slyší, jak kdesi klape mlýn. Běží po zvuku a v prázdné stodole, v nejtemnějším koutě, najde velikou pestře malovanou truhlu. Víko truhly je pevně zavřené, ale uvnitř to klape a skřípe, jako kdyby se tam rychle otáčely žernovy.

To asi bude ten mlýn, co sám mele! řekla si dívka. Jak to jen udělat, abych si jej mohla vzít domů?
Zkusila truhlu pozdvihnout, ale kdepak! Ani pohnout s ní nemohla.
Tu pes hlasitě zaštěkal a táhl dívčinu za kraj sukně na druhý konec dvora do veliké stáje. Ve stáji stál bílý kůň a žral z jeslí seno.
Co kdybych přivázala koně k truhle, možná že by mi ji odvezl, pomyslila si dívka.

A tak také udělala. Našla provaz, vyvedla koně ze stáje a připřáhla jej k truhle jako k vozu. Sama si sedla nahoru na víko, psa uvelebila vedle, trhla za oprať a křikla: „Jeď, jeď, hyjé!"

A kůň se dal do trysku. Húú, jak se rozletěli pustou silnicí! Dívce hvízdal vítr v uších, ani nevěděla, jak dojeli domů. Kůň vběhl rovnou do stodoly, a tu se truhla zachytila o práh. Dívčinou to trhlo tak silně, že se jí modrý šáteček smekl z hlavy... a všechno naráz zmizelo: kůň, divotvorná truhla i starý hlídací pes.

Když se dívka ráno probudila, vzpomněla si na svůj divný sen.
Ach jaká škoda, že se mi to všecko jenom zdálo! pomyslila si.
A vtom vyskočila z postele a hlasitě vykřikla: před ní stála divotvorná truhla.

Musím hned vyzkoušet, k čemu bude dobrá, řekla si dívka. Přivlekla k truhle pytel ječmene a vhodila několik hrstí zrna do kulatého otvoru ve víku. V tom okamžení se v truhle začalo něco točit a rachotit a druhým otvorem dole se začala sypat mouka.

To se děvče zaradovalo! Přisypávalo hrst za hrstí a vesele si notovalo; a žernovy v truhle tiše povrzávaly, jako kdyby zpívaly spolu s ním. Neuběhla ani hodina a pytel s ječmenem byl prázdný. Zato stál vedle druhý, až do vrchu plný čistě a jemně umleté mouky.

Konečně si mohla dívka trochu oddychnout. Kouzelný mlýnek pracoval za ni.

Selka si ale hned všimla, že je dívka příliš rychle s prací hotova. Každý den jí začala přidávat po pytli zrní, ale dívčinu ani nenapadlo, aby si stěžovala. Ať jí dávala selka ječmene, pšenice i žita co chtěla, navečer bylo všechno čistě semleté, všechno hotové. Selka mohla být jen ráda, ale místo toho nemohla zvědavostí vydržet.

To není jen tak, říkala si v duchu. Té holce jistě někdo pomáhá!
A tak se jednou přikradla ke stodole a nahlédla skulinou dovnitř. Vidí, jak děvče sedí u veliké truhly, hází hrst zrní za hrstí na víko, prozpěvuje přitom písničky a mouka se sama od sebe sype do pytle.
„Tak je to tedy!" zabručela selka. „Ale odkud jen to děvče mohlo získat čarodějnou skříňku? S takovým mlýnkem bych i já sama namlela zrní třeba celý vůz."

Hned první neděli zavolala dívčinu k sobě a promluvila sladkým hlasem:

„Copak, milá moje, cože pořád sedíš doma jako nějaká babička? Měla by ses jít trochu povyrazit s kamarádkami, dnes je přece svátek.
Děvče nevěřilo svým uším. Za všechna ta léta, co žilo u selky, neuslyšelo vlídného slova. A tu s ní najednou selka hovoří jako s vlastní dcerou, a ještě k tomu jí dovolila vyjít si ven!

Dívčina se zaradovala, přistrojila se, jak mohla nejlíp, a vyběhla ze dvora. To právě selka potřebovala. Sotva bylo děvče za vraty, běžela ke stodole. No, copak to tam stojí za čarodějného robotníka, který nejí, nepije a pořád jenom pracuje?

Selka obešla truhlu ze všech stran, a když našla kulatý otvor ve víku, vhodila do něho několik hrstí zrna.
V truhle se něco zatočilo, zaklepalo — a dole se začala, sypat mouka.
„To je přece něco!" zaradovala se selka. „Jenomže já nejsem děvečka, abych se tu lopotila celý den. Vsypu tam celý pytel najednou."

Přivlekla velikánský pytel ovsa a převrátila jej do otvoru. V truhle zaskřípělo, zachrčelo a žernovy zůstaly stát.
„Něco se tam asi polámalo, budu se na to musit podívat," řekla selka a vzala za víko.

Ale víko nic. Selka se do něho opřela kolenem, i ramenem se vzpírala, víko se však nepohnulo ani o vlásek, jako kdyby k truhle přirostlo. Selka se dopálila, popadla obrovský sochor a rozmáchla se ze vší síly. Uhodila jednou — sochor odskočil jako od železa, uhodila podruhé — rozlétly se třísky, uhodila potřetí — víko zaskřípělo a odskočilo. Tu vyrazil z truhly plamen, ohnivým jazykem vylétl až k samé střeše. Selka nestačila ani uskočit. Oheň ji pohltil od hlavy až k patám. Shořela jako stará koudel.

Když se děvče večer vrátilo domů, nemohlo selku nikde najít. Jen ve stodole ležela před truhlou hrstka popela a vedle ní železný sochor. Víko truhly bylo opět pevně zavřeno.

Selka neměla ani muže, ani děti, a tak zůstala dívka v chalupě. S rukama v klíně sedala nerada, a k tomu ještě měla dobré srdce; začala brát od chudobných sousedek zrní a semílala jim je na svém mlýnku. Sousedky si ji nemohly vynachválit, a brzy se roznesla o hodné dívčině a o jejím divotvorném mlýnku pověst po širém kraji.

Po letech děvče dorostlo v pěknou nevěstu a tu ji poprosil o ruku jeden hodný mládenec z blízké vsi. Oba pak žili spolu šťastně a spokojeně až do smrti.

MLADÝ KOVÁŘ

MLADÝ KOVÁŘ
Není muže nad kováře!

Za dávných časů žil jeden chalupník. Měl tři syny. Starší synové už odmalička otci ve všem pomáhali a vyrostli z nich chasníci jaksepatří. Otec chtěl i nejmladšího práci přiučit, ale žena pořád nechtěla dovolit.„Je ještě malý. Jen ať se vydovádí," říkala. Tu upekla svému nejmladšímu a nejmilejšímu sladký koláč, tu zase podstrčila pirožek. 

Tak vyrostl z nejmladšího syna ničema a lenoch, který jen rád jedl a spal. Chalupník to snášel dlouho, ale nakonec si synka zavolal a povídá:„Není už na čase, abys šel do učení? 
Chtěl bys na koželuha?"„To nechci," odpověděl syn. „Celý život kůže vydělávat — ruce bych měl rozežrané na kost."„Tak si vyber krejčovinu!"„Co to říkáš, táto! Až do smrti křivit záda nad vestami a kamizolami — vždyť by mi narostl hrb!"„Jak myslíš, synku. K ničemu tě nenutím.

 A co bys takhle řekl kovářskému řemeslu? Není muže nad kováře!"„Proč ne," odvětil syn. „Na kovářství bych šel."Otec vyhledal nejdovednějšího kováře v kraji, zaplatil mu předem za vyučení a odvezl syna do kovárny.„No tak, synku, pěkně se dívej, jak dobří lidé pracují, a vyučíš se."Ale matka přivezla synáčkovi potají z domu na vozíku postel s peřinou a s polštáři:„Zvykl sis u mne spát na měkkém. Až se od té práce unavíš, odpočiň si na peřince, sama jsem ti ji šila. A hlavičkou si pohov na polštáři, nacpala jsem ho prachovým peřím!"Otec s matkou se vrátili domů a synek zůstal u kováře. 

Postavil postel do kouta kovárny, lehl si na ni a díval se, jak kovář s učedníky buší kladivem do kovadliny.„Co se díváš?" ptá se ho kovář. „Vem do ruky kladivo."„A proč?" sedlákův syn na to. „Táta mi řekl: Dívej se, jak lidé pracují, a vyučíš se."Kovář potřásl hlavou a dal se zase do práce. Nejmladší synek vylehával na měkké posteli a jen se obracel sem a tam, nespouštěje kováře z očí.Nevydržel to kovář a znova povídá:„Co ty se pořád jen válíš? Vždyť si takhle proležíš boky!"„I neproležím," odvětil sedlákův synek. „Mám měkkou peřinu. Bolí mě z toho vašeho rámusu hlava a matička mi nakázala: Až se unavíš, synku, pohov si hlavičkou na prachovém polštáři."Kovář nad ním mávl rukou a víc už si ho nevšímal. Kdo by s tím lenochem ztrácel slova! Tak běžel den za dnem a měsíc za měsícem. 
Od cizí práce ruce nebolí. A tak si nejmladší syn v duchu říkával: Žádná velká moudrost to není. Klepneš jednou dvakrát kladivem na kovadlinu, a hotovo! I já budu umět vykovat, co kdo bude chtít, a o nic hůř než sám mistr. Uběhly tři roky a za synem přišel chalupník.„Tak co, jakpak se vyučil ten můj chlapec?" ptal se sedlák kováře.„Kdo to může vědět?" odvětil mistr. „Díval se, to je pravda, ale čemu se naučil, to nám neukázal."„Co ty na to, synku?"„Co bych povídal, až přijde k věci, však to nezkazím."Otec se zaradoval.

 Zřídil ze staré stodoly kovárnu, opatřil potřebné nářadí a povídá:„No, synku, teď ukaž své umění, ukovej mi k pluhu novou radlici!"Mladý kovář namířil do stodoly a za ním otec se staršími syny. Nejmladší postavil jednoho bratra žhavit uhlí, druhého, aby tahal za měchy, a sám si vyhrnul rukávy a vzal do rukou veliké kladivo. A když se železo rozžhavilo, rozlehly se kovárnou takové rány, že si všichni musili zacpávat uši.Mladý kovář koval a koval, až mu zemdlely ruce, a on poznal, že radlici vykovat nedokáže. Řekl tedy:„K čemu by ti, táto, byla nová radlice? Vždyť ta stará může ještě sloužit. Radši ti vykovám ostrou sekeru."„Dobrá, synku," odpověděl sedlák, „vykovej mi sekeru. Stará se mi už načisto otupila."A nejmladší začal kovat. Bušil kladivem, až viděl, že ani sekera z toho nebude.„Víš, táto," řekl znova, „sekery kovám nerad. Je to hrubá práce. Ale vykovám ti tucet hřebíků tenčích než matčina jehla."„No co," sedlák na to, „i hřebíky jsou v hospodářství potřeba."Kovář se dal znova do díla. Klepal a klepal, koval a koval, ale nic nevykoval. Všechno železo zkazil, zbyl ho jen maličký kousíček. 

A tu otec poznal, že se jeho syn ničemu, ale zhola ničemu nenaučil. Vzal ten kousíček železa a mrštil jím do kádě s vodou. Železo zasyčelo — pššš!„Slyšíš, synku," pravil otec, „výsledek svého učení? Jeden jediný pšouk. Ale dávej pozor, co ti povím: v našem rodě nikdy zahaleči nebyli a nebudou. Jdi mi z domu, běž si, kam tě oči povedou, a nevracej se zpátky, dokud se nevyučíš nějaké řemeslo."Nejmladší syn sklonil hlavu a opustil rodnou chalupu. Vyšel za humna, sedl na pařez a zamyslil se. Jak teď? Co bude dělat? Přemýšlel a rozmýšlel a pak se rozhodl, že půjde pěkně jako beránek zpátky ke kováři. Kovář se mu vysmál, ale přece jen ho vzal znova.„Jenomže teď tě budu učit po svém!" pravil. 
A začali. Na měkkou peřinu si chlapec už dávno ani nevzpomněl. Kdyby se mohl alespoň na tvrdé slámě dosyta vyspat — ale kdepak! Kovář mu nedal ani vydechnout. Jen pustil mládenec na chvíli kladivo z rukou, aby záda narovnal, už je tu mistr a syčí mu do ucha: „Pššš-šouk!"

Hoch se zastyděl, vzchopil a dal se znova do díla.Tak prožil u kováře tři další roky. A když byly ty tři roky u konce, řekl mu mistr:„Teď můžeš, kam se ti zlíbí, a směle se dát do práce!"Mládenec se s kovářem rozloučil a vydal se na vandr.Šel a šel, až došel do velkého města. Tam vstoupil do služby k jednomu kováři jako tovaryš. Hned toho dne přišel do kovárny vznešený pán.„Hej, mistře," řekl pán, „sprav mi tady ten kočár. Ale tak, aby byl jako nový. Namluvil jsem si nevěstu a v tomhle kočáře ji povezu k oltáři."„A kde máte ten vůz?" zeptal se kovář.„Tady stojí, u vrat."Mistr vyšel s tovaryšem před vrata. Pozdrav bůh, to je ale vypráskaný kočár! Dvířka visí na jedné veřeji, péra zkroucená, obruče na kolech stočené do vývrtky. Jak mohla takováhle rachotina vůbec do kovárny dojet!

Mistr se poškrábal za uchem.„Nevím, co bych vám řekl," povídá pánovi. „Kdybych spravoval tři měsíce, tak ho nespravím."„Co, tři měsíce?" zařval pán. „Za tři dni musí být hotov! A jestli ho do té doby nespravíš, rozkážu svým sluhům, aby tvou kovárnu do posledního prkénka rozmetali."Co měl kovář dělat? S pány toho moc nevyhádáš. Pán ještě chvíli huboval a pak odešel. Tu pravil mistr mladému kováři:„No, tovaryši milý, teď si pomoz, jak umíš."„Dobrá," řekl na to tovaryš, „pošli mi dva učedníky a jdi si odpočinout."Mistr odešel domů a v kovárně se už za chviličku točilo všechno jako v kole. Mládenec v mžiku rozebral celý kočár na kousky, učedníky postavil k výhni rozdmýchávat oheň a vzal do ruky kladivo. 

Uhodil do kovadliny — a jedna obruč byla hotová! Uhodil znova — a měl druhou! A když vykoval obruče, pustil se do per. Tu něco narovnal, tam zas ohnul — neuběhla ani hodina, a celou práci měl za sebou. 
Učedníci se nestačili divit; mladý kovář ještě vyčistil, přitáhl a poopravil, kde co bylo potřeba, a nařídil zatáhnout hotový kočár pod přístřešek.Nato si vyšli všichni tři na loučku za kovárnou a rozložili se tam v trávě. V poledne se přišel mistr podívat, jak dílo pokračuje. Vešel do kovárny. Co to má znamenat? Ticho, prázdno, tovaryš nikde, učedníci nikde ... Dokonce vyhasl i oheň ve výhni.Mistr se strašlivě rozzlobil a vyrazil hledat své lidi.
A tu je uviděl — tovaryše i oba učedníky, jak si vylehávají v trávě.„Ach vy lenoši! Vy ničemové!" vykřikl mistr. „Takhle vy pracujete!"Tovaryš se převalil na druhý bok, zívl a povídá:„Pročpak se zlobíte, pane mistře?"„Jak to — pročpak!" vzkřikl ještě hlasitěji starý kovář. „Kočár má být za tři dny hotov, a vy tady koukáte pánu bohu do oken! Pán mi kvůli vám utrhne hlavu."„Jen buďte klidný, pane mistře. Nelekejte se předčasně," odpověděl tovaryš. „Dokud vám ještě hlava sedí na ramenou, otočte ji dozadu a dobře se podívejte."Mistr se otočil a otevřel údivem ústa: pod kolnou stál spravený kočár. 

Přiběhl blíž, prohlédl kočár ze všech stran — všechno v pořádku, všechno na svém místě, jen zapřáhnout koně a jet.„No, chlapče," řekl starý kovář mladíkovi, „takovou práci jsem ještě neviděl. Ty už nepotřebuješ jako tovaryš vandrovat, buď v mé kovárně mistrem."„Ne, dobrý člověče," odvětil mladý kovář, „já v tomhle městě dlouho nezůstanu. Chceš — li se mi odměnit, daruj mi kousek nejlepšího železa a dovol mi, abych mohl po tři dny pracovat v tvé kovárně."„Nu co," řekl starý kovář, „buďsi po tvém."Tři dny a tři noci tovaryš nikoho ke kovárně nepustil a koval a pracoval. Potom vyšel ze dveří s pytlem na zádech a vykročil ven z města. Nikdo neví, jak dlouho putoval přes hory a lesy, ale nakonec přišel k rodné chalupě.

Překročil práh, hodil pytel na stůl a pravil otci:„Podívej se, táto, možná že se tvůj syn přece jen něco vyučil."Rozvázal pytel a vytáhl kovanou krabičku.„To je pro tebe, maminko."Matka otevřela krabičku — uvnitř ležel hřeben s tepaným vzorem a jehelníček s takovými tenounkými jehličkami, že by jimi mohl perly navlékat.„Tohle je pro vás, bratři. Přišijte si je ke svátečním kabátům," řekl mladý kovář a vysypal před bratry na stůl hromádku blýskavých knoflíků. „A ty, otče, vezmi tento pohár. Jestli se ti můj dárek líbí, napij se z něho dobrého vína na to, aby v našem rodu nikdy nebyli lenoši."

TŘÍSKA A KŮRA

U rozcestí se posadil na pařízek. Seděl a vzdychal......
Žil jednou bohatý sedlák a tak lakomý, že u něho žádný čeledín déle než měsíc dva nevydržel. Z lidí div kůži nesedřel a krmil je tak, že to bylo málem na umření. Šla o něm po všem okolí nedobrá pověst.

Ať lákal milý sedlák jak chtěl, ať hory doly sliboval, nikdo už mu nevěřil, nikdo se nechtěl k němu dát najmout. A času bylo už věru namále. Druzí už orají a sejou, jen u něho práce stojí. Co počít? Sedlák se rozhodl, že se vypraví do vzdálené vesnice. Tam mě nikdo nezná, říkal si, možná že se mi podaří sehnat někoho za čeledína. Vydal se na cestu před svítáním. Šel zčerstva, ale přesto ho noc zastihla na cestě a zrovna v hlubokém lese. U rozcestí se posadil na pařízek. Seděl a vzdychal. Vtom nablízku něco zašumělo, jako kdyby kovář zatahal za měchy.

Sedlák zdvihl hlavu a vidí, jak se mezi stromy něco mihlo, snad veliký pták, snad jen jakýsi stín. A čísi hlas se ptá: „Proč vzdycháš? Stihlo tě neštěstí?" „Takové neštěstí," odpověděl sedlák, „že mi ani starý hospodář, lesní muž, nemůže pomoci." „Ale může. Řekni jen, co potřebuješ." „Potřebuju takového čeledína, který by co nejmíň jedl a pil a hodně pracoval." „Nu, to není nic těžkého. Přijď ve čtvrtek přesně o půlnoci tady na to rozcestí a hlasitě hvízdni. Vyjde k tobě starý hospodář a možná že se dohodnete. Ale musíš s sebou přinést černého zajíce. Za černého zajíce ti dá, co budeš chtít."

Znova zašumělo něco ve větvích, zrovna jako v kovárně, když pomocník stiskne měchy. Poté všechno utichlo. Sedlák zůstal sedět na pařízku až do svítání a pak se vydal k domovu. Konečně se dočkal čtvrtka; pustil se do lesa na známé rozcestí. Kde ale seženu černého zajíce? říkal si v duchu. No nic, přinesu mu místo zajíce černého kocoura. Možná že si toho ve tmě nevšimne. Chytil černého kocoura, strčil ho do pytle a šel. Na rozcestí se zastavil a hvízdl.

 Nikdo se neozval. Hvízdl ještě jednou, zase nic. Hvízdl potřetí. Tu se za stromem objevil sám starý hospodář. „Jaké máš přání?" zeptal se sedláka. Sedlák pravil: „Přinesl jsem ti na prodej černého zajíce." „A co za něho chceš?" „Chci za něho čeledína a děvečku, kteří by mi pilně sloužili a jídlo nežádali." „Proč ne, můžeš je mít," řekl starý hospodář. „A na kolik let je chceš najmout?" „Kdyby na mně bylo, třeba na celý život," odpověděl sedlák. „Ne, to nepůjde," pravil starý hospodář. „Uzavřeme smlouvu na sedm let. A po sedmi letech mi přines sedminu toho, co ti čeledín s děvečkou vydělají. Přineseš — li, nechám ti je dalších sedm let. Tak co, souhlasíš?" „Souhlasím, pročpak ne! Ale chtěl bych se teď na ty robotníky podívat. Nerad kupuju kocoura v pytli...," řekl sedlák a hned se kousl do rtu: vzpomněl si, kdo v jeho pytli sedí. „Počkej, počkej," zbystřil sluch starý hospodář, „co sem pleteš kocoura?" „I nic, to já jen tak," odvětil sedlák. „Povídám, bude se mi ten tvůj čeledín s děvečkou líbit? Rád bych se na ně nejdřív podíval..." „Nu, o to nemusíš mít strach," řekl starý hospodář a zmizel za stromem.

Za malou chvíli se objevil znova — s pytlem na zádech. „Tady máš čeledína," řekl a vytřepal z pytle třísku velikou jako přeslici. Sedlák užuž otvíral ústa: Děláš si ze mne blázny nebo co? Ale vtom spatřil, že před ním stojí chasník jako hora, v ramenou měl jistě dobrý sáh. Starý hospodář zatřepal pytlem podruhé — a na zem vypadl kus kůry veliký jako vřeteno. „A tady máš děvečku!" Dořekl — před sedlákem vyrostla štíhlá, vysoká dívčice. „Takové pracovníky aby pohledal!" pravil starý hospodář. „S těmi můžeš dříví vozit i zemi orat. O jídlo ani o pití jaktěživi nepožádají. Jenom v létě, až budou parna, vychrstni na ně jedno nebo dvě vědérka vody, aby nevyschli — žádnou jinou práci s nimi mít nebudeš. Budou ti dobře sloužit! Tak co, podepíšeme smlouvu?" „Proč ne? Podepíšeme," řekl sedlák. Starý hospodář přistrčil sedlákovi papír, sedlák udělal místo podpisu křížek, protože psát neuměl, dal lesnímu muži pytel s černým kocourem a pospíchal s novými služebníky domů. Teprve na cestě se otočil za hospodářem s otázkou: „A jak jim mám říkat?" „Říkej jim Třísko a Kůro," pravil starý hospodář.

Noví služebníci se pustili u sedláka do práce. Od rána do noci robotili na poli i v domě, o jídle nebo pití ani slovíčko, všechno jim v rukou jen hrálo. Jenom za velkého vedra jim začalo v rukou i v nohou jaksi skřípět. Sedlák je polil vodou ze studny a práce šla zase jako dřív. Služebníci pracovali a sedlák bohatl. Každý rok mu v komoře přibyl měšec zlata. Za sedm let sedm měšců. Přišel čas vyrovnat se podle smlouvy. Ale sedlákovi bylo peněz líto. Copak je to žert dát najednou celý měšec zlata? To přece nejde. Přemýšlel, rozmýšlel — a nakonec na to přišel. Nasypal plný měšec roztlučených střepů a odnesl jej v smluvenou dobu do lesa na rozcestí. Však to nějak dopadne. Starý hospodář nemá bystré oko. Když tenkrát vzal pytel a vůbec se do něho nepodíval, nepodívá se možná ani teď, řekl si. Donesl měšec na známé místo. Starý hospodář už tam čekal: „Přišels?" zeptal se. „Přišel, jak vidíš," odpověděl sedlák. „Neseš?" zeptal se opět starý hospodář. „Nesu," odpověděl sedlák. „A copak jsi přinesl? Kocoura v pytli?" Pod sedlákem se rozklepala kolena, ale nedal na sobě nic znát. „Co sem pleteš kocoura?" zeptal se. „I nic, to já jen tak," odvětil hospodář. „Dej sem měšec." Vzal měšec, zatřepal, až střípky zachrastily, ale nerozvázal. „Dobrá," pravil sedlákovi, „nikdo z nás zkrátka nepřijde. Když ty ses vyrovnal, já ti taky dlužen nezůstanu."

Sedlák doběhl domů, radostí ani nevěděl jak. Tak to tedy prošlo, už podruhé jsem vytřel starému hospodáři zrak! Nazejtří si vyšel sedlák po ránu do polí, aby se podíval, jak se Tříska s Kůrou činí. Ale robotníci nikde. „Co je to s nimi?" podivil se sedlák. „To asi dnes zaspali. Půjdu je probudit." Vylezl na seník, kde spávali. „Hej, vstávejte, lenoši!" Ale uvnitř ticho jako v hrobě. Sedlák strčil do dveří. Co to má znamenat? Na seníku prázdno, čeledín s děvečkou zmizeli. Jen v koutě ležela shnilá tříska a kousek březové kůry.
Sedlák se poškrábal za ušima. „Ztropil to ale se mnou ten starý komedii! Už je to tak, dlužen mi nezůstal. Dobrá, ale sedm měšců zlata mi přece jen zbylo!" A hned běžel do komory, žluťáčky zlaťáčky se potěšit, aby duše pookřála. Rozvázal měšce — ale zevnitř se sypala jen zetlelá práchnivina a suché březové listí.

Statečný voják a čerti

Voják a hrátky s čerty

STATEČNÝ VOJÁK

Voják si odbyl svou službu. Propustili ho do širého světa.
A tak si vykračoval po silnici, kam ho oči vedly. Toť se ví, netrvalo dlouho, dostal chuť na nějaké to sousto. Ale jako na zlost — žádná vesnice v dohledu, ba ani malá dědinka. Voják zesmutněl a pomyslil si:
Kdybych alespoň někoho potkal! Možná že by vysloužilce pohostil!
Sotva to dořekl, objevil se před ním na silnici stařeček.
Když došli k sobě, stařeček se zeptal:
„Copak, vojáčku, že tak nevesele kráčíš?"
„A jak mám být veselý, když mi kručí v břiše! Mám v kapse tři kopejky, koupil bych si kousek chleba, ale kdo mi ho prodá v takové poušti!"
„No, vojáčku, to nemáš proč být smutný. V kapse ti cinkají tři kopejky, a já nemám ani to. Nepodělil by ses se mnou, nedaroval bys mi jednu?"
„Tu máš. Lakomý nejsem," odpověděl voják.
Stařeček vzal kopejku, vstrčil ji do kapsy a pravil:
„Podívejme, něco mi tady zbylo. Nehodí se ti to náhodou?" A vytáhl z kapsy dýmku.
„Ohó!" zvolal voják. „To je něco! Dýmka je vojákův nejlepší kamarád. Pěkně ti děkuju, stařečku, buď hodně zdráv!"
Voják si zapálil a kráčel dál. Jde, pokuřuje si, a hned mu je nějak veseleji" na duši. Kouří a kouří, ale tabáku v dýmce neubývá.
To jsou mi divy! pomyslil si voják. Jak se zdá, nedostal jsem dýmku jen tak obyčejnou. Takhle ještě kousek chleba — abych z něho jedl a nikdy nedojedl!
Sotva mu to hlavou blesklo, vidí, jak proti němu kráčí druhý dědeček. Byl už celý šedivý a opíral se o hůl.
„Dobrý den, vojáčku," řekl stařeček. „Nad čím ses tak zamyslil?"
„Ale tak si, dědečku, říkám, že by neškodilo něco zakousnout. Dýmku mám, i dvě kopejky by se našly, ale chleba ani kůrku."
„To není, synku, ještě žádné neštěstí. Já nemám ani to. Daruj mi alespoň tu jednu kopejku."
„Proč ne?" řekl voják. „Tady máš, mne pro ni hlava bolet nebude."
Stařeček vzal kopejku, vstrčil ji do kapsy, a najednou povídá:
„Hej, vojáčku, počkej, něco jsem tu nahmátl. Možná že se ti to bude líbit." A stařeček vytáhl z kapsy lahvičku vína.
„To je mi dárek!" zvolal voják. „No, tos mi přišel do noty, stařečku! Děkuju ti. Buď zdráv!"
A vykročil dál.
Když kousek ušel, řekl si, že se trochu napije. Spolkl doušek, spolkl druhý, podíval se na lahvičku proti světlu — neubylo ani kapky.
Aha, řekl si, ani ta lahvička není obyčejná. Za celý život ji nevypiju do dna. Teď ještě k tomu vínku dobré sousto k zakousnutí — to by bylo něco!
.....a teď se budu bát nějakých čertů? 
Jen na to pomyslil, už vidí, jak se mu vstříc belhá třetí stařeček. Když došel blíž, otázal se:
„Co jsi takový smutný, vojáčku? Zarmoutilo tě něco?"
„I ne," voják na to, „smutek se k vojákovi nehodí, radost však se mu nepřihodí. Mám dýmku, mám lahvičku vína a ještě k tomu kopejku. Jenom chleba nemám ani kousek, od rána jsem neměl v ústech."
„To není ještě tak velké neštěstí, synku! Já nemám ani to. Neslituješ se nad staříkem, nedaruješ mi kopejku?"
„Inu, tady máš, lakomý nejsem."
Stařík schoval kopejku do kapsy a pravil:
„Děkuju ti, vojáčku. Měl bych tě také něčím obdarovat, jenže nevím čím. Vezmi si aspoň tady tu mošnu."
Sundal ze zad plátěnou torbu, dal ji vojákovi a ubíral se dál.
I voják vykročil svou cestou. Šel a přitom rozvažoval:
To byl ale divný stařík! K čemu je vojákovi dobrá prázdná torba?
Sotva se mu to hlavou mihlo, spatřil, jak po silnici jede veliký povoz.
A co všechno na něm nebylo! Hory bílých bochníků, pletence klobás, pečené husy v košatinách, pláty slaniny, kola sýra. Vedle vozu vykračoval starosta a bičem popoháněl koně. Vezl zřejmě na trh panské zboží.
Vojákovi se sliny na jazyku jen sbíhaly. Zatřepal svou mošnou a ztěžka povzdychl.
Ach ty můj smutku, řekl si v duchu. Pán má vůz plný až k prasknutí, a ubohý voják jen prázdnou torbu. Stačil by mi bochník chleba a kousek slaniny!
A co byste tomu řekli? Jen na to pomyslil, skutálel se z vozu pěkně kulatý bochník, hned za bochníkem šrůtek slaniny — a obojí hup do vojákovy torby.
To si dám líbit! zaradoval se voják, zavázal pevně mošnu a šel dál, kam ho nohy nesly.
Šel a šel, až přišel k panskému zámku. Vyšel ho uvítat sám majitel.
„Kampak, vojáčku, vždyť máš noc na krku! Přespi u mne. Odpočiň si po cestě!"
Vysloužilci to bylo divné. Co se to stalo za zázrak? Kníže pán tady rozpráví s obyčejným vojákem jako s vlastním bratrem.
Postavil se do pozoru a zasalutoval přesně podle předpisu.
„Tisíceré díky. Je — li to vaše milostivá vůle, dovolte mi někde v koutku přespat."
Pán zavolal sluhu, mrkl na něho a řekl:
„Odveď vojáka do kulaté věže, no vždyť víš; ať si pohoví na měkké posteli. Ale dej pozor, nezapomeň zamknout!"
K čemu to zamykání? Přece mě nevedou do šatlavy! pomyslil si voják, ale neřekl nic a šel za sluhou.
Přišli ke kulaté věži. Sluha vpustil vojáka dovnitř, zabouchl za ním dveře a otočil klíčem.
Voják se rozhlédl kolem dokola. Všude pořádek, čistě poklizeno, v koutě stála postel se závěsy. Sáhl na postel — ach ta byla měkounká!
Dobré je to, řekl si. Navečeřím se a budu spát až do rána.
Rozvázal torbu, rozložil proviant na stole a pustil se do jídla.
Vtom zaslechl za dveřmi nějaké šepotání a hlasy. Div se neudávil kouskem slaniny:
Kdopak to jde ke mně o půlnoci na návštěvu?
V té chviličce se rozlétly dveře a do komnaty se vřítilo dvanáct čertů. Zadní strkají do těch vpředu a ječí:
„No tak, kohopak nám to kníže pán dnes přichystal? Kýmpak vyplatil svou kůži?'
Když uviděli vysloužilce, zavrčeli:
„Nějaký nanicovatý vojáček. Bude mít jistě zrovna tak tuhé maso jako ten žebrák ze včerejška. Vojenským chlebíčkem se ještě nikdo nevykrmil!"
Voják a čerti
Vysloužilec se málem polekal. I pozdravbůh, pomyslil si, to jsem se dostal do pěkné kaše! Teď abych trpěl za cizí hříchy.
Ale voják nedřel nadarmo vojančinu celých pětadvacet let.
Ech, řekl si v duchu, kolikrát jen mi kulky lítaly kolem hlavy, kolikrát jsem smrti do tváře hleděl, a teď se budu bát nějakých čertů? Však já jim přijdu na kobylku.
Postavil se do pozoru, přiložil dlaň k čáce a povídá čertům:
„Zdravíčka přeju, vzácní hosté. Račte se prosím posadit za stůl a poslužte si."
A čerti v tom okamžení s vyceněnými zuby smečkou kolem vysloužilce a skáčou jako diví! Ten největší, asi jejich náčelník, povídá:
„I kdepak, vojáčku, my neradi dojídáme zbytky z cizího stolu. Radši sníme tebe i s celou výzbrojí."
Ani teď neztratil voják hlavu. Vytáhl z kapsy dýmku a řekl:
„No, to už je vaše věc. Nechcete si ale před jídlem trošku zakouřit? Můj dědeček nikdy nesedl za stůl, dokud si po libosti nezakouřil. A dostal potom takovou chuť k jídlu, že by byl jalovici spořádal. Jen si zapalte, dýmku mám nacpanou."
Čerti jsou totiž náramní milovníci tabáku.
„I proč ne," řekl náčelník, „zakouříme si. Stejně nám neutečeš."
V pořádku. Voják škrtl křesadlem a podal dýmku náčelníkovi.
„Dobrý tabáček," řekl, „ale setsakra silný, vojenský! Nejste zvyklí, celou dýmku asi nevykouříte."
„Jak to, že ne!" urazil se náčelník. „Tak, braši, do toho," zavelel čertům, „a nepustit dýmku z ruky, dokud všechen tabák nezmizí!"
I posadili se čerti do kruhu a pustili se do kouření. Jeden si bafl, předal dýmku dalšímu a tak to šlo pořád dokola. Nadělali kouře, že se ani nedalo dýchat, voják si musil přikrýt hlavu pláštěm. Kouřili a kouřili, ale tabáku v dýmce neubylo ani o jediný drobínek.
Uběhla hodina, druhá, třetí... Tu najednou pod oknem zakokrhal kohout.
Náčelník vyskočil, odhodil dýmku a zaječel:
„Běda! Svítá!"
Čerti povyskákali, jako když do nich hrom uhodí, a za mocného kašlání a vzteklého uplivování upalovali pryč. Vysloužilec si vlezl do postele a spokojeně usnul.
Ráno přišel lokaj s velikým košem, aby sebral vojákovy kostičky a někde pod lopuším je zakopal. A podívejme, náš vojáček je celý, bez jedinkého škrábnutí; natáhl se na bílém prostěradle, přikryl se pláštěm a chrápe, jako když pilou řeže.
Lokaj pustil koš z rukou a utíkal k pánovi.
„Voják je živ," volal, „čerti ho nevzali!"
Pán mu neuvěřil, běžel do kulaté věže sám. Opravdu — voják leží na posteli a chrápe jakoby nic! Jen nějak zakouřeno je v komnatě; kouře, až se u stropu válí mrak. Knížepán zakašlal, voják otevřel oči, zívl a vyskočil, jako když střelí. Postavil se před pánem do pozoru přesně podle vojenských předpisů.
„Dobrejtro, vojáčku," řekl pán. „Tak co, dobře ses vyspal po cestě?"
„Děkuju, jako dub," odvětil voják.
„A nic se ti nezdálo ?" zeptal se znova pán.
„Jakpak ne! Zdálo se mi o nějaké nekalotě," odpověděl voják. „Jako kdyby rovnou z pekla přiletěl na návštěvu plný tucet čertů a jako kdybych s nimi celou noc tlachal o všem možném, i o vás byla řeč. Ještě jsem je pohostil dýmkou, ale buď v ní byl silný tabák, anebo mají čerti slabé průdušky — zkrátka a dobře, kouřili, bafali, ale nedokouřili."
„Co jen se všechno nenazdá ve spánku!" řekl pán. „Podívej, vojáčku milý, vždyť ty nemáš nikam naspěch. Odpočiň si u mne ještě den!"
„Proč ne, když mě nevyháníte," odpověděl vysloužilec. „Nevynatrefí se tak často vojákovi prachová peřina a měkká postel!"
Nato kníže pán odešel a voják se znova složil do kanafasu.
Prospal celý den, ale navečer vstal, rozložil na stole jídlo a na nejnápadnější místo postavil svou lahvičku s vínem. Dal se do večeře a přitom čekal na hosty.
Úderem dvanácté se čerti přihnali, a zle rozzuření, jenjen se vrhnout na vojáčka a roztrhat ho na kousky.
Ale ten se jenom usmíval do vousů. Poklonil se čertům jako dobrým známým a povídá:
„Buďte vítáni, vzácní hosté! Vím, proč jste mě přišli navštívit. Co dělat, tak si tedy na mně pochutnejte. Ale už můj dědeček říkával, že suché sousto hrdlo rozdírá. Vypiješ — li však doušek dobrého vínka, pak třeba celého býka spořádáš. Mám tu malou lahvičku. Rád vás pohostím. A když už se pije, tak do dna!"
Čerti se posadili za stůl a láhev šla kolem dokola. Obešla celý kruh, ale vína neubylo ani hlt. Obešla podruhé, a zase tak; zůstala plná, jako kdyby se jí nikdo ani nedotkl. Čerti pili a pili, dokud se nesvalili pod stůl. Jen ten dvanáctý, ten náčelník, se nevzdal a nahýbal si z lahvičky statně dál. Vtom zakokrhal pod oknem kohout.
„Tvoje štěstí, vojáku!" vykřikl náčelník a skočil na čerty, aby je rozehnal.
Knížepán se celou noc převracel na posteli. Sotva vyšlo sluníčko, utíkal do věže. Zastavil se až na prahu komnaty: voják spal jako nemluvně v nejsladším pochopování!
Vida, ani čerti tě nechtějí, pomyslil si pán. Třetí noc ale se zdravou kůží nevyvázneš!
Třetí noci — to už šly žerty stranou — přilétli čerti tak zběsile, že pouhopouhý pohled na ně naháněl peklo hrůzy. Vystrkovali drápy a skřípali zuby jako divá zvěř.
„Dnes se od tebe napálit nedáme!" křičeli. „Roztrháme tě na kousky."
„Jak je libo," řekl voják. „Co má přijít, to mě nemine. Dovolte mi jen, abych se postavil uprostřed komnaty. Když už tedy chcete se mnou skoncovat, tak ať je to naráz!"
Čerti se rozestoupili, voják se postavil doprostřed, zatřásl torbou a křikl:
„Až na jednoho všichni do torby!"
Komnatou jako by vichr zalomcoval. Čerti se zatočili v kole ... a byli titam. Jen jediný z nich, náčelník, stál před vojákem, jako by ho k podlaze přilepil.
Voják znova poplácal po torbě a povídá:
„Všichni tvoji přítelíčkové sedí tady a pro tebe tu taky ještě zbylo místo. Přineseš — li tři pytle zlata, nechám tě na pokoji a tu tvou verbež pustím na svobodu."
Čert se poškrábal za uchem a povídá:
„Tři pytle zlata za tucet čertů, to není tak drahé. Ale je to smůla, všechno zlato vymámil z našeho hospodáře knížepán. Slíbil, že za sedm let zaplatí svou kůží, jenomže už je třikrát sedm let pryč a on pořád uhýbá. Podstrkuje místo sebe jednou žebráka, jednou zas tuláka nějakého ... No a teď ses nachomýtl ty, vojáku ..."
„Tak je to tedy!" pronesl pomalu voják.
Vtom vrzly tichounce dveře a hned se zase zavřely.
Voják však stačil uhlídat, kdo to v tak pozdní hodinu nemůže usnout! To pán se přišel podívat, jak se čerti vypořádali s vojákem.
Vysloužilec bouchl na torbu a křikl:
„I knížepána sem!"
Dveře se samy od sebe rozlétly dokořán; pán vletěl střemhlav do komnaty, zakroutil se, zatočil a zmizel. V tom okamžení sebou začala torba házet sem a tam. To se čerti radovali, že jim konečně sám pán padl do drápů.
A voják pravil náčelníkovi:
„No tak, svůj dluh jste dostali, přines teď pánovo zlato! Vykoupíš svým kumpánům svobodu."
A opravdu: než kohouti na hřadách křídly zatřepotali, ležely před vojákem tři vrchovaté pytle zlata.
„Vymetl jsem pánovy sklepy železným koštětem," řekl čert a odfoukl si. „Ani halířek tam nezůstal. Propusť na svobodu mé bratříčky."
„Počkej, počkej ještě," voják na to, „nejdřív se zapřisáhni, že ani ty, ani to tvoje plemeno mi už víc nepřijdete na oči. Ať budu kde budu, kamkoli na zemi ať moje noha vstoupí, aby po vás ani dechu, ani slechu nebylo!"
„Jak tě mohlo něco takového napadnout?" řekl čert. „Nepáchneme k tobě, i kdybys nás prosil."
A tak voják čerty propustil; ti jenom zavrtěli ocasy a jako by se do země propadli. Pána odnesli s sebou.
Od těch dob začal voják žít v dostatku. Jedl a pil, co hrdlo ráčilo, a ještě k tomu hostil ostatní.
Ale kdopak ví, jak se to stalo, snad že nebyl zvyklý — zkrátka, milý vojáček se začal brzy nudit.
I usmyslil si, že se trochu potoulá po světě, aby se rozhlédl a taky aby se lidem ukázal.
Vystavěl si koráb a plavil se po moři. Když odplul trochu dál od břehu, tu moře najednou začalo varem klokotat a bouřit.
Čím to je? přemýšlel voják. Bezvětří, a vlny se vzdouvají jako o závod!
Podíval se na moře a spatřil, jak se ve vodě cosi černá.
„Á, neloví to mí staří známí v kalné voděnce rybky na udici? No počkejte, já vám ukážu!"
Vytáhl svou čarovnou torbu, naklonil se přes zábradlí a křikl:
„Hej, vy plemeno jedno čertovské, copak je to, zapomněli jste na naši dohodu? Zase jste mi přišli na oči?"
Čertovský náčelník se vysunul z vody, zahlédl ve vojákových rukou kouzelnou torbu a strachy se roztřásl.
„My nic, to my jen tak...," zabrebtal. „Bylo přece řečeno, abychom se před tebou neukazovali na zemi, a tady kolem je voda."
„Tak tedy poslouchejte," pravil voják. „Aby po vás od dnešního dne na zemi ani na vodě jediného prášku nezbylo!"
Čerti poslechli a zmizeli, jako by se propadli. Nikde je teď už nenajdeš, ani na zemi, ani na vodě, ani pod zemí, ani pod vodou. Jenom v pohádkách se o nich vypravuje.

VRABEC a KOCOUR

Vrabec - čiri - čimča ra ra....
PROČ SE KOCOUR MYJE PO JÍDLE

Jednou zalétl vrabec na selský dvůr a začal tam klovat zrní.

Poskakoval si po trávě, sbíral zrníčko po zrníčku, a za rohem ho pozoroval hospodářův kocour. A najednou ze všeho dívání hup na vrabce! Lapil ho za křídlo a povídá:

„To nebude dnes špatná snídaně!"
„Ale, ale, pane kocoure!" zaštěbetal vrabec. „Snad mě nechcete sníst?"

„Mám se s tebou snad mazlit či co?" prskl kocour a chystal se ukousnout vrabci hlavu.

„Styďte se přece, pane kocoure!" zaštěbetal zase vrabec. „Vždyť jste se zapomněl umýt! Copak nevíte, že váš pán a paní i všichni lidé na světě se nejdřív umyjí a teprve potom jdou snídat?"
„To máš pravdu!" řekl kocour a zdvihl tlapku, aby si pěkně umyl tlamičku.

Vrabčák se dlouho nerozmýšlel a hop! — uskočil, zatřepetal křídly a uletěl.
Kocour se náramně rozzlobil.

„No počkej, teď už mě nenapálíš!" řekl, „ať si to lidé dělají, jak chtějí, ale já budu nejdřív snídat a teprve potom se budu mýt."

A od těch dob se všichni kocouři na světě myjí po jídle.

CHYTRÁ VESNIČANKA

„Moje dcera," přiznal se chalupník.
CHYTRÁ VESNIČANKA

Byl jednou jeden král, který si pořád nemohl najít ženu podle svého vkusu. A to všechno proto, že králi odmalička tvrdili, že je nejchytřejší člověk na světě. Usmyslil si tedy, že si vyhledá manželku sobě rovnou — nejchytřejší dívku v celém království.

Nejdřív si král — jak se také na krále sluší — vybíral nevěstu z dívek nejznamenitějších rodů. Ale brzy se přesvědčil, že urozené dívky mnohem spíš než rozumem září svými brilianty. Výborně tančily a odívaly se do nádherných rouch z hedvábí a aksamitu. Měly ostré jazýčky, které bez ustání soudily a odsuzovaly každého, kdo jim přišel do cesty, ale jakmile král pronesl něco moudřejšího, zacpávaly si ouška a ujišťovaly ho, že urozeným dívkám se takové hovory ani poslouchat nesluší.

Tu se král rozhodl, že si bude hledat manželku mezi dcerami statkářů.

Statkářské dcerky se také rády blýskly svými šaty, ale hovořit uměly jen sem tam o loveckých psech a o koních s rodokmenem. Statkářským dcerkám bylo, jak je vidět, odměřeno rozumu nepříliš velikou mírou, právě tak jako jejich otcům a matkám. Když došlo k vážnějšímu hovoru, pletla se jim slova na jazyku jako slepičí nožky v koudeli.

Co měl král dělat? Teď už mu nezbylo než hledat nevěstu mezi vesnickými dívčicemi.

Co na tom, že nosí hrubé šaty a dřeváky, říkal si král. Jen kdyby se mezi nimi nějaká chytrá dívka našla, však by ji už dvorní krejčí a obuvníci ustrojili jako královnu.
Král měl, toť se ví, za městem dvorec. I vyjel si tam nadýchat se svěžího vzduchu a přitom se podívat na vesnické dívčiny.

A tu se právě toho dne přihodilo, že kůň jednoho chudého chalupníčka se zatoulal na králova pole a podupal královo osení. Správce královských statků zahnal koně do své stáje a žádal na chalupníkovi veliké výkupné. Chalupník peněz neměl, a jakpak se může v hospodářství obejít bez koně? Šel tedy hledat ochranu ke králi.

Král chalupníka vyslechl a v duchu si řekl:
Toho sedláčka ke mně přivedla šťastná náhoda. Jistě bude mít doma dceru a říkává se, že jablko daleko od stromu nepadne. Podíváme se, jak je chytrý otec.
A král pravil:

„Dobrá, buďsi po tvém, od výkupného tě osvobodím. Ale za to mi musíš zodpovědět tři otázky. Odpovíš — li správně, dostaneš svého koně, odpovíš — li špatně, zůstane kůň u mne a ty dostaneš pořádný výprask. Tak co, souhlasíš?"

Chalupník se poškrábal za ušima a otázal se:
„A co to bude za otázky?"
„Za prvé mi odpověz: Co je na světě ze všeho nejrychlejší? Za druhé: Co je v našem životě nejdražší? A za třetí: Jak veliký je Měsíc? Dávám ti lhůtu dva dny, dobře si všechno rozmysli a přijď si pro to, co zasloužíš."

Chalupník se vrátil domů celý smutný a plný starostí. Dcerka ho přivítala na prahu s otázkou:
„Tak jak jsi pořídil, tatínku, vyprosil si na králi našeho koně?"
„Koně jsem nevyprosil," odpověděl chalupník, „ale vykoledoval jsem si pěkný výprask. Král bude mít asi sám rozumu potenku, a tak si usmyslil, že si vypůjčí cizí. Dal mi tři otázky a lhůtu dva dny. Odpovím — li na ně, dostanu koníka. Neodpovím — li, zkusím, jak chutná královský karabáč."

„A jaké jsou to otázky?" ptala se dcera.
Sedlák je pověděl.
„Na tom není přece nic těžkého!" usmála se dcera. „Já ti hned všechny ty tři otázky zodpovím. Jen pěkně poslouchej, dobře si je zapamatuj a potom jdi ke králi pro našeho koně."
Sedláček vyslechl dceru a hned nato běžel do královského dvorce.
„Oho, ty sis nějak pospíšil," řekl král. ,Jenom nevím pro co, jestli pro koně, nebo pro karabáč."
„Pro obojí," odvětil chalupník. „Chci jet nazpátek na koni, a možná že budu potřebovat karabáč k popohánění."
Král se usmál a pravil:
„Uvidíme, uvidíme. Začněme s první otázkou: Co je na světě ze všeho nejrychlejší?"

„Ze všeho nejrychlejší je lidská myšlenka," odvětil chalupník.
„Kdo ti to řekl? Nechce se mi věřit, že jsi na to přišel sám."
„Moje dcera," přiznal se chalupník.
„A vida! No dobře. A teď mi pověz: Co je v našem životě nejdražší?"

„Nic není v našem životě dražšího nad spánek," odvětil sedlák. „Ve spánku zapomínáme na všechny bolesti a trampoty. Spánek dodává síly zemdlenému a utěšuje nešťastného."
„Kdo ti řekl tohle?" otázal se král.
„Moje dcera," odpověděl chalupník.

„Podívejme, jakou ty máš chytrou dceru," řekl král. „Obě odpovědi jsou správné. Neřekla ti také, jak veliký je Měsíc?"
„To se ví, že řekla. Čtyři čtvrti."
„Zase správně," řekl král.

Byl velmi udiven. Zatím totiž ještě ani jedna dcerka těch nejurozenějších pánů a nejbohatších statkářů nedokázala na ty otázky odpovědět. Všechny se jenom smály a říkaly, že není takového mudrce na světě, který by na tohle přišel. A najednou to uhodla dcera obyčejného chalupníka! Možná ale, že k tomu nedošla svým rozumem. Bude ji musit ještě jaksepatří prozkoušet.

A řekl chalupníkovi:
„Splnil jsi podmínku, vezmi svého koně a jdi domů. A dceři dej ode mne dárek za to, že je tak chytrá."
Král přinesl z královské kuchyně řešeto, vložil do něho sedm vajec a dal je sedláčkovi.

„Řekni své dceři, aby v tomhle řešetě vychovala ze sedmi vajec sedm kuřat a aby mi je zítra poslala."
Chalupník odešel, ale za dvě hodiny už byl zase zpátky v králově dvorci. Na zádech nesl veliký pytel s ječmenem.

„Tenhle ječmen," řekl chalupník a shodil pytel ke královým nohám, „vám posílá moje dcera. Prosí vás, abyste ho ihned zasil, do východu slunce sklidil úrodu, semlel na krupici a poslal kuřatům v tu dobu, kdy se budou klubat z vajec, aby nezašla hlady."
Král se rozesmál z celého srdce.
„Tvá dcera je ale opravdu chytré děvče. Chci se s ní oženit. Ale nejdřív bude třeba zhotovit svatební šat. Vezmi tady ten kolovrat a řekni dceři, aby do zítřka napředla tenkých nití a utkala z nich to nejjemnější plátno."

Sedlák vzal kolovrat a vydal se k domovu. Ale neuběhla ani hodina, když celý zadýchaný přiběhl ke králi nazpátek. Na zádech mu zase visel veliký pytel.
„V tomhle pytli jsou nejvybranější lněná semínka," řekl králi. „Má dcera vás prosí, abyste je zasil, vypěstoval a natrhal len, ale co nejrychleji. Jinak nestačí do zítřka napříst a natkat plátno na svatební šaty."

Králi se dívčina odpověď velmi zalíbila.
„Opravdu vidím, že tvá dcera pro trefné slovo daleko nechodí. Řekni jí, že k ní zítra přijdu na námluvy."
Druhý den zaklepal král na dveře chudičké vesnické chaloupky.

Chalupníkova dcera ho vpustila dovnitř s uctivou poklonou.
„Kdepak je tvůj otec?" otázal se král.
„Otec jel tam, kde se voda hněvá, aby z dobrého udělal lepší," odpověděla dcera.
„A kde máš matku?"
„Matka se sestrou si hrají s větrem na schovávanou."
„A bratr?"
„Ani na nebi, ani na zemi. Baví se s tím, co se ještě nenarodilo."

Král se zasmál a řekl :
„Ale ty mi dáváš jednu hádanku za druhou!"
„Co na tom," odpovědělo děvče. „Což nemá Vaše Veličenstvo hádanky rádo? Vždyť je samo dávalo otci i mně."
„A ty, chytrá hlavičko, jsi všechny moje hádanky uhodla. Jestlipak ale umíš odpovědět také na své vlastní?"
„Možná že ano. Vyzkoušejte si mě, je — li vám libo."
„Dobrá. Pověz tedy, kde se voda hněvá a jak tvůj otec dělá z dobrého lepší?"

„Voda se hněvá ve mlýně: kola jí brání, aby utíkala dál, a tak jimi kroutí a otáčí. Otec tam semílá zrno na mouku a krupici."
„Tak je to tedy! No a kde si to tvoje matka se sestrou hrají s větrem na schovávanou?"
„Kde jinde než na poli! Toť se ví! Je právě nejvyšší čas hnojit, a proto pálí ohně ze spadaného listí a stařiny. A tu si volky nevolky musíš hrát s větrem na schovávanou. Jak se neschováš, hned ti vypálí oči kouřem."

„A tvůj bratr, když není ani na zemi, ani na nebi? A jak je možné bavit se s tím, co se ještě nenarodilo?"
„To je přece nad slunce jasnější! Samozřejmě že na stromě. Je to takový nezbeda, nenechá na pokoji jediné ptačí hnízdo s vajíčky."

Král se opět zasmál a pravil:

„Ty ale umíš hádanky dávat i luštit opravdu mistrovsky! Teď je řada na mně. Poslouchej, co ti povím. Přišel jsem k tobě na návštěvu, buď i ty mým hostem. Ale pozor: nechoď ani oblečená, ani svlečená; ani pěšky, ani na koni; ani na saních, ani ve voze; ani po cestě, ani vedle cesty. Až přijdeš, nevcházej do domu, ale nezůstaň ani na ulici. Dárek mi nenos, ale s prázdnýma rukama taky nechoď!"
„Dobře," pravilo děvče. „Očekávejte zítra mou návštěvu."

Nazítří se dívka ovinula od hlavy k patě hustou rybářskou sítí, vzala do ruky vrabečka, potom přivázala konec sítě ke kozlově šíji a hnala kozla ke královskému dvorci kolejí, kterou vytlačilo na louce kolo vozu.
U dveří odvázala síť kozlovi z krku, jednou nohou překročila práh a druhou nechala před prahem.
„Tady jsem," pravila králi. „Jak jste si přál, tak jsem udělala. Nepřišla jsem k vám ani oblečená, ani svlečená; ani pěšky, ani na koni; ani po cestě, ani vedle cesty; nevkročila jsem do domu ani jsem nezůstala na ulici. A tady máte dárek."

Král už natáhl ruku pro dárek, ale dívka otevřela dlaň, vrabčák zatřepal křídly a uletěl. Tak zůstal král bez dárku, a dívčina přece jen nepřišla s prázdnýma rukama.
„Přiznávám," řekl král, „že jsi mě zase pře chytračila. Žádná královna, žádná statkářská dcerka se s tebou nemůže rozumem měřit. Předčí tě, pravda, krásou a šatem. No, o šaty ostatně nemusíme mít starost."

Tu král otevřel hostu dveře do sousední komnaty a požádal dívčinu, aby vstoupila. A v té komnatě byly všude rozloženy takové nádherné šaty, o jakých se dívkám nikdy ani nesnilo. Mladá vesničanka vešla dovnitř a zavřela za sebou dveře.
Král musil čekat hodně dlouho, protože ani pro tak chytrou dívku nebylo nijak snadné vybrat si oděv, když před sebou viděla tolik šatů, a jedny krásnější než druhé.

Ale když se zato dveře sousední komnaty zase otevřely a dívka se objevila na prahu, král jen vydechl. Venkovanka byla v nových šatech stokrát spanilejší než nejkrásnější slečna u jeho dvora.
Král by si byl vedl dívčinu k oltáři třeba hned, ale včas si vzpomněl, že nehledal ženu krásnou, nýbrž chytrou, a rozhodl se, že ji vyzkouší ještě jednou.

„Můžeš mi říct," otázal se, „kde je střed Země?"
Dívčina dupla nožkou, obutou do nového střevíčku, o podlahu a pravila:
„Tady! Nevěříte — li, račte si to přeměřit."
Král se zasmál a pravil:

„Opravdu vidím, že jsi velice chytrá a velice krásná."
„Vůbec nejsem nijak obzvlášť chytrá," odvětila dívka. „Chtěla bych být stokrát chytřejší."
„Myslím, že ti docela stačí to, co máš," pravil král. „A teď mi odpověz na poslední otázku: Chceš být mou ženou?'

Dívka sklopila oči a tichounce pravila:
„Proč ne, když si to přeje sám král?"

Král už déle nemeškal a přikázal správci, aby připravil vše, čeho je třeba k svatebnímu hodokvasu. Za týden slavili skvostnou svatbu. Král sezval všechny nevěstiny příbuzné a všechny své dvořany s manželkami a dcerami.
Když dcery uslyšely o neobyčejné nevěstině chytrosti, po celou hostinu ani ústa neotevřely, aby před ní neprozradily, jak jsou hloupé.

A manželky dvořanů byly velmi uraženy, že král pohrdl jejich dcerami a že čest stát se královnou připadla obyčejné venkovance. Potřásaly nad tím hlavami a šeptaly si navzájem:
„To nedělá dobrotu, když jsou v domě dvě chytré hlavy! Z toho budou co nevidět jen rozbroje a hádky."

A dvořané si taky šeptali ve všech koutech:
„Dnes jsme seděli za jedním stolem s obyčejnými sedláky. Jen abychom s nimi zítra nemuseli zasedat v královské radě! Co když si najednou královna vzpomene a udělá svého otce ministrem? Pak nebudou chtít ani ostatní sedláci poslouchat. Kdo potom bude pro nás orat a sít?!"

Všechny tyhle hovory se samozřejmě vedly potají. Ale král se o nich přece jen doslechl. A když se hosté rozjeli ze svatební veselice, pravil k své mladé choti:
„Víš co, milá ženuško, pohovoříme si spolu raději hned. Především se už nebudeš smět stýkat se svými příbuznými; jsi teď přece královna. Za druhé se nebudeš míchat do mých záležitostí; jsem přece král. A za třetí. . za třetí, porušíš — li naši úmluvu, pošlu tě ihned zpátky k tvému otci."

Mladá královna vyslechla muže a nic mu na to neodpověděla. Když muž rozhodl a žena mlčí, znamená to, že s ním souhlasí.
I začali spolu šťastně a spokojeně žít.
Tak uplynul rok, uplynul druhý, a třetího roku se přihodilo toto:

Královnin otec chodil se svou kobylkou pracovat na králova pole. Kobylka měla překrásné hříbátko. Jednou hříbě omrzelo chodit sem a tam po poli za matkou a uteklo na sousední louku. A na louce se pásly královy krávy s telaty. Hloupé hříbě se zčistajasna spřátelilo s jedním telátkem. Běhalo po louce všude za ním. Kam tele, tam hříbě.

Královský správce na to hříbátko dávno zahlížel: náramně mu padlo do oka. Jak uhlídal, že se hříbě přidalo ke královým kravám, rozkázal pastuchovi, aby honem zahnal celé stádo do chléva.
Navečer chalupník sháněl hříbátko, ale po hříbátku jako by se země slehla.

Chalupník běžel ke správci.
„To a to se přihodilo," prosil ho, „mé hříbě se přidalo k vašim kravám, nařiďte, aby mi je vrátili."
Ale správce se jen pochechtával.
„Když se tvé hříbě přidalo ke kravám, tak to není hříbě, ale tele. A tele přece nemáš. Hleď, ať už tě mám z očí, než ti vypráším záda býkovcem."

Co teď počít? Chalupník se znova vypravil hledat ochranu u krále.
Ale král nebyl toho dne v dobré náladě — buď se nějak nepohodl se sousedním králem, nebo si pokladník nastrkal z královské pokladny do svých kapes víc než obvykle — nechtěl zkrátka svého tchána ani vyslechnout.

„Jak správce rozhodl, tak bude," pravil.
Chalupník se nedomohl ničeho ani u krále. Otočil se tedy a šel domů. Kráčel královským parkem a div neplakal. Bylo mu hříbátka k smrti líto. Zrovna v té chvíli si vyšla mladá královna na procházku. Spatřila otce a zeptala se:

„Co tě tak zarmoutilo, tatínku?"
„Ach dceruško," odpověděl sedlák, „nevím, jak s králem vycházíš ty, ale já se s ním ani s jeho správcem nijak nemohu dohodnout. Říkám jim, že je to černé, a oni říkají ne, je to bílé."
„Tak mi, tatínku, pěkně po pořádku vypravuj, co máš s králem za jednání," požádala ho dcera.

„Kdybych nemusil s králi jednat, jak je život dlouhý, byl bych nejšťastnější člověk na světě," začal chalupník. „Ale moje kobyla měla moc hezké hříbátko. To hříbátko z ničeho nic napadlo přidat se ke královým kravám. Správce je při tom polapil. A nechce je dát zpátky. Říká: Když se hříbě přidalo ke kravám, tak to není hříbě, ale tele. Šel jsem tedy hledat ochranu ke králi, ale kdepak ten! Prý: Jak řekl správce, tak bude."

„Neběduj. Ta věc se dá napravit," řekla dcera. „Naučím tě, jak to udělat, aby z bílého bylo zase bílé a z černého černé."
A naučila ho to.
Nazítří ráno se chalupník vypravil do královského parku a přitáhl s sebou velikánskou rybářskou síť. Rozprostřel síť na trávník, sedl si pod strom a čekal.

Zanedlouho vyšel z dvorce král na malou procházku před zasedáním královské rady.
Jak chalupník uhlídal krále, vyskočil a začal ze všech sil táhnout síť, jako by byla vrchovatě naplněna rybami.
„Co to děláš?" podivil se král.

„Sám vidíte, lovím ryby," odpověděl chalupník.
„Jsi ty ale hlupák! Copak ryby žijí v trávě?"
„Proč by nežily? Od té doby, co krávy začaly rodit hříbata, je možné všecko."

„Jsi ty ale liška podšitá!" řekl král a nařídil vydat chalupníkovi jeho hříbě.
Chalupník vzal síť i hříbátko a vesele kráčel domů.
Ale král se zamyslil:
Na tohle jsi vlastním rozumem nepřišel, tcháne milý! V tomhle měla jistě prsty moje žena.
Když tak chvíli přemýšlel, vydal se co nejrychleji ke dvorci.

„Poslyš, pověz mi," zeptal se ženy, „nepotkala jsi včera v parku svého otce?"
„Potkala," odpověděla královna.
„Tak to ty jsi ho učila dělat si ze mne dobrý den!"

„Dělat si z tebe dobrý den jsem ho neučila, ale poradila jsem mu, jak se dostat z neštěstí."

„Ať je tomu jak chce," vzkřikl král, „pletla ses do mých záležitostí! Porušila jsi naši úmluvu a já tě ještě dnes pošlu zpátky k tvému otci, navždy. Ale protože jsi mi byla dobrou ženou, dovoluji ti vzít si s sebou to, co je ti nejdražší a nejmilejší v celém království."

„Budiž tedy po tvém," odvětila královna. „Hned opustím palác. Ale ráda bych s tebou na rozloučenou vypila víno z jednoho poháru."

„Dobrá," pravil král, „dones vína."

Královna přinesla láhev starého vína a křišťálový pohár. Naplnila pohár až po okraj a nasypala do něho potají uspávací prášek. Potom se dotkla rty nápoje a podala pohár králi.
Král vyprázdnil pohár do dna a zvolal:
„Jaké to výborné sladké víno! Tak dobré víno jsem ještě nikdy nepil."

Chtěl znova naplnit pohár, ale tu ho najednou přepadla taková dřímota, že sklesl zpátky do křesla a tvrdě usnul.
To právě královna potřebovala. Zavolala sluhy a rozkázala, aby přenesli spícího krále do kočáru. Posadila se vedle něho a kočár vyjel ze vrat.

Neuplynula ani hodina, když kočár přihrčel k sedláčkově chalupě. Královna zavolala na otce, spolu s ním opatrně vynesla krále z kočáru a uložila ho do postele.
Král se ráno probudil a udiveně se rozhlížel kolem dokola. Ležel na prosté dřevěné posteli, a nikoli ve své nádherné královské ložnici, ale v chudičké venkovské chaloupce.

„Co to znamená?!" vykřikl král. „Asi jsem se ještě neprobudil a vidím to všechno ve snu."
„Ne, ty ses probudil a všechno, co vidíš, je skutečnost," pravila královna a přistoupila k posteli.
„Ale jak jsem se tu octl?"

„Jsi v chalupě mého otce a já jsem tě sem přivezla."
„Jak ses mohla něčeho takového opovážit?" vykřikl král.

„Nedovolils mi snad vzít s sebou do otcovského domu to, co je mi ze všeho nejdražší a nejmilejší?* otázala se královna.
„Dovolil. A co z toho?"

„Posuď sám," řekla královna, „je-li ženě něco milejšího a dražšího nad jejího muže?"
„Tak je to tedy!" zvolal král. „Zase jsi mě přechytračila. Ne, nic naplat, ty jsi vskutku nejchytřejší žena na světě."

Král vyskočil z postele, objal manželku a prosil ji, aby se s ním vrátila do dvorce.
Ale ona ho od sebe odstrčila a pravila:

„Nevím, jsem — li tak chytrá, jak říkáš. Ale jak je vidět, ani toho rozumu, který mám, není v královském paláci zapotřebí. Ty sám jsi ochoten poslouchat nejhloupější řeči a před rozumnými slovy si zacpáváš uši. Raději zůstanu tady a vyhledám si muže mezi obyčejnými venkovany. Ten se jistě nebude stydět za mé rodiče, a dám — li mu dobrou radu, jistojistě mi nikdy neřekne, že se pletu do jeho věcí. Budeme se společně dělit o žalost, radost i starosti."

Marně král žadonil, aby mu odpustila. Žena nechtěla o ničem ani slyšet. A tak se musil vrátit do dvorce sám.

JAK BEDNÁŘ PŘELSTIL VLKA, MEDVĚDA A ZAJÍCE.

S člověkem raději nemějte žádné spolky....
JAK BEDNÁŘ PŘELSTIL VLKA, MEDVĚDA A ZAJÍCE

Bednář sbíjel v lese velikou díži. Už stáhl všechny dužiny a nasadil obruč, zbylo jen tu a tam něco přihoblovat. Vtom uslyšel, jak za ním zapraskaly větve.

 Ohlédl se a zůstal, jako když ho přimrazí. Rovnou na něho se žene medvěd! Co počít? Vylézt na strom? Medvěd tam vyleze také. Dát se na útěk? Medvěd ho dožene. Bednář ztratil dočista hlavu. A medvěd už lámal křoví pár kroků od něho. V poslední chvilce bednář nadzdvihl díži a vklouzl pod ni. A medvěd byl tu. Co je tohle? Ani seno, ani sláma ... Nakonec se posadil na díži, aby si trochu pohověl. Seděl a odháněl tlapou komáry. Tu běžel kolem vlk po své práci. „Kam tak naspěch?" zavolal na vlka medvěd. „Poseď se mnou, Šedivče, a vypravuj mi něco."

Tak seděli medvěd s vlkem a rozprávěli o tom i onom. Tu vyskočil z křoví zajíc a hopkoval po loučce. Medvěd zavolal i na zajíce: „Zastav se, Ušáku! Ještě tě neomrzelo to skákání? Pojď k nám na kus řeči!" Zajíc se nedal dlouho přemlouvat. Posadil se vedle vlka a medvěda a začal repetit o lesních novinkách. Vlk poslouchal, poslouchal, a najednou povídá: ,Já bych ale jedl! Dočista mi kručí v břiše." „Máš pravdu," medvěd na to, „sběhni někam, zubatý vlku, a přivlékni něco k jídlu. Já se také po něčem poohlédnu." „Dobrá," odvětil vlk. „Předevčírem jsem uviděl v dědině u bednáře tučného berana. Půjdu a zkusím ho vytáhnout z chléva. A co přineseš ty, medvěde?" „Na zakousnutí by byl dobrý med," odpověděl medvěd. „Právě u toho tvého bednáře se teď ve včelíně vydařil náramně sladký."
„A bednářce se letos urodilo zelí — každá hlávka jako tvoje palice, medvěde!" řekl zajíc. „Já zaběhnu do bednářovy zahrádky." Bednář seděl pod díží a všechno slyšel. I zatroleně, to mi takhle zničí celé hospodářství, řekl si. Jenomže já nejsem dnešní. Já vás naučím, že budete na bednáře vzpomínat celý život! Kamarádi se smluvili, že se sejdou zase na témž místě, a rozběhli se různými směry. Vlk ke chlévu, zajíc na zahradu a medvěd do včelína. Tu vylezl také bednář z díže a utíkal, co měl síly, přímo ke své chalupě. Běžel nejkratší cestou, aby se tam dostal dřív než vlk. A povedlo se mu to. Berana — od hříchu raději dál — zahnal domů, nakázal ženě svařit hrnec vody a potom se schoval za rohem chléva. A vskutku, zanedlouho přiběhl vlk na bednářův dvůr. Proklouzl vraty a rovnou do chléva.

Bednář vpustil vlka dovnitř, zabouchl za ním dveře a křikl na ženu: „Hej, panímámo, vodu!"
S člověkem raději nemějte žádné spolky.....

Ta už měla hrnec připravený. Bednář pootevřel dveře, a sotva vlk s nepořízenou vyskočil z chléva, vychrstla na něho hospodyně vařící vodu. Vlk zavyl a vyrazil na útěk. Bednář taky nezůstal doma. Přeskočil plot a utíkal do lesa na známé místo. Přiběhl ke své díži a zase pod ni pěkně zalezl. Seděl a čekal — a opravdu, po nějaké chvíli se přikolébal medvěd s velkým úlem a za ním přihopkoval
zajíc s hlávkou zelí. Jenom vlk se opozdil. Jak by ne, po takové lázni se moc pospíchat nedá! Ale nakonec se i on ukázal mezi stromy.

 Sotva se vlekl, sotva nohama pletl. Zajíc s medvědem si pomyslili, že to jistě ukořistil velikého berana a že se mu těžko nese. Konečně se vlk, celý opařený, jakžtakž dobelhal ke kamarádům. Svalil se na zem a dal se do pláče a naříkání. „Co je s tebou, vlku?" ptal se medvěd. „Kde máš berana?" „O beranovi mi ani nemluvte.

Ach kamarádi, dobře vám radím: S člověkem raději nemějte žádné spolky. A nejvíc se střezte vřelé vody. Jak uslyšíte: Hej, panímámo, vodu!, vemte nohy na ramena a ani se neohlížejte." Sotva to vlk dořekl, zakřičel bednář pod díží, co mu hrdlo stačilo: „Panímámo, panímámo, vodu!" A teď se vám děly věci! Medvěd se skulil po hlavě z díže, zajíc skočil do křoví, vlk zavyl strachem a — kde jen se v něm vzala ta síla? — utíkal jako splašený. V tom okamžení byla louka, jako když ji vymete. Tu vylezl bednář pomaloučku zpod díže, hodil ji na rameno, na druhé posadil úl s medem, sebral hlávku zelí a s veselou písničkou se vydal k domovu.

OBLÍBENÉ POHÁDKY co se tady nejvíc čte?

Hledáte tu svoji pohádku? Je možná tady!

Pohádka O krtečkovi Česká pohádka Život jako pohádka Příběhy jako pohádky pro děti Pohádka na dobrou noc Včelí medvídci Jiřička příběhy Vánoce Čtené Pohádky Božena Němcová Byl jednou jeden král Pyšná princezna Jiřička příběhy na dobrou noc Lesní příběh stromu Čerti u nás Anděl Páně Andělíček strážníček Filmové pohádkové drby Hledejte krtečka! Krkonošské pohádky Tři oříšky pro Popelku celý film Krteček Nejkrásnější české pohádky O Krakonošovi Písničky z pohádek Trautenberk Krtek Mix O popelce Sněhurka Videopohádky Zlatovláska Betlém Celovečerní pohádky Krteček v Číně Lesní pohádka Nedělní pohádky O kohoutkovi a slepičce Pohádka o podzimu Princezna se Zlatou hvězdou S čerty nejsou žerty Slunce je králem dne Svět je barevná hra Trautenberg Broučci Celý film Byl jednou jeden král Ferda mravenec Ježíšek Kouzla králů Malá mořská víla O broučkovi O koních a dětech O lišce O nebi moři a slunci O perníkové chaloupce O vodnících Pohádkové fotografie Sněžná peřina Ave Maria Bohatství Dobrou noc prasátka Jak šla slepička a kohoutek na vandr Kocourek Nepohádka o člověku O Honzovi O chytré kmotře lišce O dívce co podržela slunce nad mořem O malém trempíkovi O sněhurce O zemi a zahradě O ztracené pohádce Online pohádky Pohádka o jaru Pohádka o Červené karkulce Pověsti Skřítek Sněhurka a jak to bylo dál Splněný dětský sen Veverčí pohádka Večerníček Zahradní pohádka Čarodějnice Čertův švagr Červený traktůrek 12 měsíčků Animovaný svět Ať přiletí čáp královno BaJaJa Bob a Bobek Bubáci Dvanáctero lovců Hrnečku vař Jak Trautenberk prodával vodu Jan Werich Ježibaba Jiřičky pověsti Karel Jaromír Erben Kdo je hloupější? Koledy Krtek a zahradník Krtek a flétna Krtek a hodiny Krtek a zelená hvězda Krtek v metru Krteček a maminka Krteček a orel Kuřátko Lotrando a Zubejda Meluzín Hejkal i Rusalky Nebeská Rosa Nekonečný příběh O Nebeklíči O Palečkovi O Smůle a o Štěstí O dvanácti měsíčkách O dvorečku domečku kohoutkovi a slepičce O hloupém Honzovi O kominíkovi O kouzelné zahradě O labuti O malém prasátku O neposlušných kozlatech O nepravém a pravém čertu O smolíčkovi O stříbrném rytíři O veverce O zajíčkovi O štěstí Oldřich Nový Perníková chaloupka Pohádka o kočicce Pohádkové vtipy Povídala vrána vráně Princ Bajaja Princezna Pampeliška Pro internetové guru Ptáci Rozum a Štěstí Ryby Spejbl a Hurvínek Svět hraček Svět na bílo Sůl nad zlato Tajemství staré bambitky The Old Man Tramping Velká kočičí pohádka Zavřete oči odcházím Zima Záleh trpaslíci Černokněžník Čertova nevěsta 0 lásce Adina Mandlová Africká královna Andersen Anička s lískovými oříšky Arabela Babička Bobr Boháč a chudák Buchty Chip And Dale Chipmunk Chytrá selská dcerka Chytrá vesničanka Cinderella - When I Fall in Love DIVOTVORNÝ MLÝNEK Dařbuján a Pandrhola Der Hase und der faule Förster Divotvorný ubrousek Dmitri Shostakovich - The Second Waltz Dva mrazíci Děvčátko se sirkami Dům U zlaté studny Hadíth Hajný Robátko Hastrmani Honza a Jenovéfa Horseland Hrneček Google Hrátky s čertem Izer Jabloňová panna Jahůdková panenka Jak Kuba utekl ke Krakonošovi Jak bednář... Jak dědeček měnil Jak kohout napálil lišku Jak se Honzík učil latinsky Jak se budí princezny Jak se stal Matěj Cvrček doktorem Jak zajíc přelstil líného hajného Jelen Zlatoparoháček Jen počkej Jesličky Jezdecký klub Jirka s kozou Jája a Pája Kai a Gerda (Sněhová královna) Karel Kryl Nevidomá dívka Karel Čapek Kocour kohout a liška Kocourek Sammuel Koně Kouzelná mošna Kouzelné křesadlo Kouzelný hrnéček Krakonošovy námluvy Kreslený film Kristian Krtek a kašna Krtek a létající koberec Krtek a malá žába Krtek a myška Krtek a robot Krtek a vejce Krtek a weekend Krtek hodinářem Krtek saves his home Král a klaun Královna Koloběžka První Královna ohně Kámen krásy Liška Eliška Liška a čáp Lištička a taštička na regále Lišáček Mach a Šebestová Madlenka Maminka Maminky sen Medvědi Mladý kovář Myška a knížka Méďové Nejkrásnější hádanka Novoroční příběh Nádherná Večernice Německy O Drobečkovi O Dušičce O Honzíkovi a Mařence O Kdybískovi O Pifarce První princezně O Slunečníku Měsíčníku a Větrníku O Vánočním stromečku O babičce a nůši O bezhlavém rytíři O hrbáčkovi O jedné panence O ježečkovi O koblížkovi O kocouru kohoutu a kose O kováři a čertu O králi co nepoznal housle O květinovém talíři a slepičí polévce O lišce a chytré sýkorce O makové panence a motýlu Emanuelovi O medu O modrooké holce O nadávající princezně O naschválníčkovi O panně Mahuleně O pejskovi a kočičce O princezně O čertovi O drakovi a nebojácném Mikešovi O princezně a žabákovi O princezně se zlatým lukem O princezně solimánské O princezně z Rimini O ptáku Ohniváku O růžových kozačkách O srdíčkovém hrnečku O světle na zemi O syslovi O třech rytířích O veliké řepě O veselé pastelce O vlku O zeměklíči O zlatém kapradí O čápovi a lidech O čápovi a lišce Paleček rytířem Pastýřka a kominíček Pasáček a kouzelná píšťalka Pat a Mat Peníze Persie Pohádka o vodě Pohádka ze mlejna Pohádky tisíce a jedné noci Pošťák Pat Princ a Večernice Princezna na hrášku Pro malého medvídka Programy a tipy Prázdniny Psí lejstro Relaxing Music Romantika Rumburak Rumcajz Ruské pohádky Rytíř Červená růže Rákosníček Rüberzahl Růže Růžena Nasková Scarabeus Sdílejte přátelům! Sedlák milostpánem Sedm prázdných dnů Sen o vlčím máku Shadows Shiraz Skřítek Racocheil Snake charmer's flute Some day my prince will come Statečný voják Straka Stream Strejček Příhoda Tajemství Tajemství lesní země The Mole and the Chewing Gum Tip a Tap Traktor Tom Tuláček Tweet Tygr a Pú Tříska a kůra Vandr Vazač košťat Vařila myšička Velikonoční koleda Verše Vimeo Vodník a Karolínka Víla Amálka Včelka Mája Včelí medvídci - Ubrečený Zachraňte krtka! Zachráněný čert Zahrada mandloňových květů Zajíc a liška Zlatý jelen Zlatý pták Zlá královna Zničit krtka Znám jedno místo Zvířátka a Petrovští největší moudro na světě Čarodějův učeň Čepička trh a mimčo v závěsu Čert a Káča Čerti u sousedů Čertouská poudačka Čertův mlýn Škola Štědrý den Štěstí a práce Šílená pohádka Šíleně smutná princezna Šípková Růženka Šťastný smolař Živá voda

Vybraný příspěvek

Kouzelný hrnéček

Byl jeden chudý tkadlec, byl v nájmu ve tmavé a vlhké komůrce. Jeho celým jměním byl chatrný Pohádkový servis stav, za nímž dělal, a ro...

Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...